Další velice dramatický měsíc je za mnou. Stalo se toho hodně, většina je buď osobní nebo o tom víte, takže to tady vypisovat rozhodně nehodlám. Dnes jsme se tu totiž sešli, vážení přátelé, abychom se seznámili s další mou oblíbenou knihou, kterou jsem četla již vícekrát a ještě rozhodně číst budu. Když jsem psala článek do dumání, týkající se dystopií, tahle mě ani nenapadla, a přitom je to takový dokonalý příklad, že bych lepší nenašla za milion let. O co se tedy jedná?
Cormac McCarthy - Cesta
Rok vydání: 2008
Anotace: Po úspěšném „morálním thrilleru” Tahle země není pro starý přichází tento americký spisovatel se „sci-fi”, přičemž uvozovky jsou i tentokrát velmi na místě. Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano?
Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.
Recenze: Že Cestu neznáte? Chyba! Knih, které by na mě takhle moc zapůsobily je opravdu málo. Jedná se o příběh muže a jeho syna. Jejich jméno se nedozvíme. Ani nevíme kde přesně na zemi se nacházejí, ale já předpokládám severní Ameriku. Nevíme o nich vlastně skoro nic, jejich jména, věk, prostě nic. Putují zničenou krajinou směrem na jih. Země totiž byla zasažena nějakou blíže nespecifikovanou katastrofou. Doba ve které se nacházíme je pár let po katastrofě. Země je zničená, spálená, pokrytá jemným popílkem. Žádné rostliny ani zvířata už na ní nejsou. Zbývá jen málo lidí. A právě těhle přeživších se muž bojí. Protože vezou všechny své věci v nákupním vozíku, musí jet po silnicích, tam je ale také větší šance, že potkají jiné poutníky. Někteří lidé cestují samostatně, jiní se shlukli do skupin, které přepadají a loupí, co mohou, zabíjejí a jedí své oběti. Jídla je totiž málo. Muž s chlapcem se živí tím, co najdou v opuštěných domech. Konzervy, občas jen zbytky zrní, které najdou ve stodolách domů nebo i seschlá stará jablka. Často hladoví.
Táboří většinou v závětří kolem silnice, aby nebyl vidět oheň, občas přespí i v opuštěném domě, obzvlášť pokud prší nebo sněží. Země se totiž velice ochladila a udržet se v teple je problém. Proto také cestují na jih. Za teplem, nadějí, že najdou jiné hodné lidi. Alespoň chlapec si tuhle naději udržuje. Muž ji pro něj vytvořil, protože ví, že kdyby se zastavili, zemřou a aby mohli cestovat, potřebují cíl. Muž také sleduje, jak je planeta stále temnější. Slunce už vůbec není vidět. Všude je popel. Dýchat se musí přes roušky, které ale stějně člověka příliš neochrání, muž z tohohle "zamořeného" vzduchu dostal kašel, který se den ode dne zhoršuje. Občas kašle krev. Bude schopný vzít chlapce sebou, až nastane čas? Dokázal by chlapec přežít sám?
Kniha je to opravdu strašně depresivní. Naděje, ke které se chlapec upíná v očích muže není skutečná. Jeho myšlenky se často stáčí k sebevražde, ale přesto dál lpí na životě. Snaží se udržet na živu hlavně chlapce, jehož matka marný boj vzdala mnohem dřív. Nevíme přesně kdy, ale je tam o ní pár zmíněk. Chlapec se totiž narodil až po katastrofě. Nikdy nezažil ten skutečný, přívětivý svět, zná ho jen z otcova vyprávění. Kniha není dělená na kapitoly, jen odentrované úseky, některé krátké, některé delší. Je psána velice krátkými, úsečnými větami s minimem dialogu. Přesto vás dokonale dokáže přenést do toho zničného bezútěšného světa, ze kterého není úniku. Neexistuje naděje na zlepšní, jen na vykoupení. Ať už nalezením dalších hodných lidí, nebo smrtí.
Proč právě tahle: Myslím, že má volba je docela jasná. Takhle kniha vás prostě zasáhne. Rozhodně na ní jen tak nezapomenete. Tím, že doba ani samotná katastrofa nejsou nijak specifikovány, vás nutí k zamyšlení. Co kdyby se něco takhle globálního stalo zítra nám? Jak byste se zachovali? Lpěli byste na životě, nebo zvolili sebevraždu? Dali byste se k hodným, nebo zlým, kteří přežívají díky krádežím a kanibalismu? To člověk asi nedokáže odhadnout, ale zamyslet se nad tím musí. Já tuhle knihu zbožňuju. Je podle ní už natočen i film, s Viggo Mortensenem v hlavní roli, ale já se na něj dívat nechci. I kdyby byl sebelepší, lepší než zážitek ze samotné knihy nikdy nebude. Ta se na vás totiž prostě podepíše. Pokud jste náchylní k depresím a existenciálním otázkám, rozhodně se do tohohle nepouštějte. Já ale jednou za čas mám takovou náladu na něco surového, depresivního a to potom vždycky sáhnu po Cestě. Ona totiž není smutná, nehraje na city, jen ukazuje, co by se mohlo stát. Rozhodně ji vřele doporučuji každému, koho potkám. Ale upozorňuju, že je jen pro silnější povahy. Nemusíte mít silný žaludek, ale psychiku určitě.
Ukázka: Celý den se plahočili dolů - jižním svahem rozvodí. V hlubších návějích už se vozík vůbec nedal tlačit, musel prošlapávat cestu a táhnout ho jednou rukou za sebou. Kromě hor vy jistě všude našli něco, co by mohlo posloužit jako sáňky. Plechovou dopravní značku nebo kus plechu ze střechy. Onuce měli promáčené; celý den jim byla na mokré nohy zima. Opíral se o vozík, aby popadl dech, a chlapec zatím čekal. Odněkud z hor se ozvala ostrá rána. Pak další. To jen padají stromy, řekl. Všechno je v pořádku. Chlapec se díval na ohořelé stromy u silnice. Nic se neděje, řekl muž. Dřív nebo později spadnou všechny stromy na světě. Na nás ale nespadnou.
Jak to víš?
Prostě to vím.
(str. 29 a ano, ta přímá řeč je skutečně psaná takhle, bez uvozovek, beze všeho, ale protože je jí málo, tak to není nijak zvlášť matoucí)
Ukázka: Celý den se plahočili dolů - jižním svahem rozvodí. V hlubších návějích už se vozík vůbec nedal tlačit, musel prošlapávat cestu a táhnout ho jednou rukou za sebou. Kromě hor vy jistě všude našli něco, co by mohlo posloužit jako sáňky. Plechovou dopravní značku nebo kus plechu ze střechy. Onuce měli promáčené; celý den jim byla na mokré nohy zima. Opíral se o vozík, aby popadl dech, a chlapec zatím čekal. Odněkud z hor se ozvala ostrá rána. Pak další. To jen padají stromy, řekl. Všechno je v pořádku. Chlapec se díval na ohořelé stromy u silnice. Nic se neděje, řekl muž. Dřív nebo později spadnou všechny stromy na světě. Na nás ale nespadnou.
Jak to víš?
Prostě to vím.
(str. 29 a ano, ta přímá řeč je skutečně psaná takhle, bez uvozovek, beze všeho, ale protože je jí málo, tak to není nijak zvlášť matoucí)
2 komentářů:
Tak teda tenhle článek je dle mého gusta a ani nevíš, jak moc mě potěšil. O tuhle knihu se "zajímám" už dlouho a taky ji dlouho chci. Vím, že to není pro slabé povahy a věta "To se přece může stát" myslím u typu těchto knih děsí každého nejvíc. Naše budoucnost je nejistá a tohle si prožít.. to bych nepřála nikomu, samozřejmě ani sobě ne :D
Doma máme knihu VTEŘINU POTÉ, mamka ji četla a mně ji zakázala číst. Bohužel. Já si ji ale přečíst chci a tuto knihu bych si taky strašně moc ráda přečetla. Díky za úžasný článek. Napsala jsi všechno dokonale :-)
Díky :) Vteřina poté mě taky zaujala, ale nevím..na Cestě se mi líbí i ten styl psaní a co jsem viděla ukázky ze Vteřiny, tak se zdá taková hodně ukecaná, ale pokud ji někdy čirou náhodou dostanu, s chutí si ji přečtu :)
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)