Bent

Popis z CSFD: Alex je čerstvě rozvedená úspěšná právnička. Pete je sukničkář a bývalý gambler. Alex najme Petea, aby jí zrekonstruoval kuchyň. Jenže se při tom do něj zamiluje, i když je tak odlišný.

Blbost nad blbost. Proti námětu bych nic nenamítala, klišé mi nijak zvlášť nevadí, pokud je nějak zajímavě, kvalitně provedené. Tohle je ale jednoduše hrůza. Alex chce předělat kuchyň, vybírá si tedy z mnoha různých stavebních firem a nakonec si vybere toho největšího zouflace, který šéfuje partě povalečů. Nelogické? Nevadí. Ona se do toho zoufalce totiž okamžitě zamiluje a ačkoliv je právnička, má mít tedy velice vysoké nároky na morálku a navíc je prezentovaná jako "hodná holka", vůbec jí nevadí, že Pete spí se vším, co se pohne a má dívčí součástky.  Proč? Nikdo neví. Možná proto, že její dcera má Peta moc ráda.
Potom se tu vyskytuje Petova parta, která hýří nevtipnými vtipy, jeho otec, který je ještě zoufalejší a naprosto očividný pokus být vtipný za každou cenu a nakonec také Alexina sestra, jejíž roli jsem tam už vůbec nepochopila. Zápletky jednotlivých dílů jsou jednoduše o ničem - ona po něm jede, přitom to trochu moc důrazně popírá, on po ní jede a popírat se to nesnaží, jeho firma dělá, že dělá, ale přitom nic nedělá a jeho otec se potuluje kolem a chová se jako šílenec. Zábavné? Na papíře možná, ale ve skutečnosti je to nuda k uzoufání. Asi proto také seriál ukončili po šesti dílech a nevypadá to, že by ho měli ještě někdy obnovit.
Pro mě jedno velké zklamání a pro všechny tvůrce komediálních seriálů varování: od vtipného vtipu k trapnému vtipu je velice malý krůček - dávejte si pozor! Ani ta znělka nestála za nic. A jen tak mimochodem - chápe někdo ten název? Nepostřehla jsem, že by měl co dělat s dějem nebo postavami nebo s čímkoliv jiným na celém tomhle světě. Bent? Cože?

Knižní povídání #4

Knižní povídání je můj vlastní projekt, který ale naprosto ve všem vychází z Knižní zpovědi od Fanty. Celé vysvětlení najdete v prvním dílu, stačí kliknout na štítek Knižní povídání a hned jste tam. Ale teď už nebudu zdržovat a jdeme rovnou do toho. Tenhle díl bude o knihách obecně a zvláštnostech při čtení.

1. Co si myslíš o dávání knih do antikvariátů?

Já jsem rozhodně pro. Sama v antikvariátech nakupuju a pokud knihovna nebude mít zájem o knihy, které jsem při úklidu vyřadila, půjdou do antikvariátu.

2. Našla jsi někdy v knize nějakou památku po předchozím majiteli?

Překvapivě ano, našla. Jednou jsem v knize z antikvariátu našla dvě fotografie (byly černobílé, byl na nich jezevčík a zezadu byly popsané jako dopis). Občas se v těch starých najde také věnování nebo dokonce jsem občas našla ex libris (vlepený obrázek označující vlastnictví knihy), něco na tenhle způsob:

3. Necháváš v knihách nějaké poznámky pro budoucí generaci?

V beletrii nikdy, občas jsem si něco tužkou podtrhla v učebnici, ale pokud nebyla moje, vždycky jsem se snažila to zase pořádně vygumovat. Nechápu lidi, kteří v knihách z knihovny podtrhávají třeba pastelkami nebo zvýrazňovači. Jediná kniha, která by mohla působit jako vzkaz pro budoucí generaci je moje učebnice na němčinu ze střední školy. S kamarádem jsme si v ní dopisovali, kreslili, já tam vyplňovala cvičení a podrtrhávala a všude po okrajích jsou věty jako "to je nuda!", "nesnáším němčinu" apod.

4. Využila bys některé knihy jinak než ke čtení?

Občas jsem s knihou někoho přetáhla po hlavě (to spíš spolužáky učebnicí) nebo jsem jednou plácla psa, protože zlobil a já ho potřebovala rychle potrestat než toho nechá a zrovna nebylo nic jiného po ruce. A jednu dobu jsem používala dvě knihy jako podložku pod notebook aby k větráčku mohlo víc vzduchu a notebook se nepřehříval. To už teď mám ale ošetřené skutečnou podložkou.

5. Dokážeš číst víc knih najednou, nebo preferuješ čtení jedné za druhou?

Já rozhodně nikdy nečtu víc knih najednou. Pokud mě některá přestane bavit, prostě ji odložím a vrátím se k ní třeba za pár měsíců, ale že bych měla jednu rozečtenou a začala číst druhou? To nikdy. Vždycky mi přijde, že pak o něco přicházím.

6. Brečíš někdy u knih? Dostáváš záchvaty smíchu?

Ano a ano. Rozhodně. Já se rozbrečím docela snadno, pokud jsem do knihy správně zainvestovaná a nic mě neruší a záchvaty smíchu jsou naprosto běžnou záležitostí. Občas když čtu na veřejnosti se lidé po mě divně podívají, ale to je jejich problém, většinou už to ani nevnímám.

7. Děláš při čtení něco neobvyklého, nějaký zlozvyk?

Pokud vím tak ne. Rozhodně si žádný neuvědomuju. Občas když čtu s hlavou skloněnou, tak si opakovaně dávám vlasy za uši, protože mám pocit, že pořád vylejzají a za chvíli mi spadnou do obličeje, ale to mě většinou rychle přestane bavit, takže si udělám culík nebo drdol a je po starostech.

8. Kde nejraději čteš a v jaké pozici?

Nejraději asi v posteli nebo u stolu na židli. Poslední dobou se snažím najít perfektní křeslo, které by bylo dost velké a pohodlné, abych v něm vydržela několik hodin. A pozice? Ty střídám každých pár minut. Většinou na posteli začnu v tureckém sedu, potom se opřu, potom sklouznu do lehu na zádech, pak jeden bok, druhý bok, zase na zádech, pak na břiše, ale to začne být rychle nepohodlné, zase si sednu a tak pořád dokola. Už jsem párkrát četla v opravdu krkolomných polohách, ale ty by se špatně popisovaly.

9. Kde se ti čte špatně? Ruší tě, když okolo tebe lidé mluví?

Kdekoliv kde je málo světla, na to jsem háklivá. Proto mě taky rozčilovalo, když jsem dojížděla do školy, že v autobusu nikdy nesvítili dost na čtení (třeba v zimě ráno, když je ještě tma). A potom na návštěvě u babičky. Vždycky si s rodinou rychle sdělím co je nového a ponořím se do knížky, ale většinou je tam větší setkání rodiny, kdy lidé mluví přes sebe, děti křičí, psi štěkají, televize hraje, prostě blázinec. To mi při čtení opravdu vadí.

Jinak mi mluvící lidé nevadí, pokud nemluví přímo na mě. Většinou je dokážu zignorovat a číst dál, na veřejnosti pak mám v 99 případech ze 100 sluchátka, takže jsem úplně ve svém světě, kam se nikdo nedostane.

10. Když tě nějak zaujal autor, snažíš se od něho mít co nejvíce děl?

Ano, tohle dělám pravidelně. Už mám celého Douglase Adamse, Austenovou, vše co se mi povedlo sehnat od Kulhánka, pracuji na Murakamim (Harukim, ne tom druhém) a Hemingwayovi. Chtěla bych zapracovat ještě na Ricku Riordanovi, Patricku Nessovi, Scottu Westerfeldovi, Sarah Watersové, Kate Mosse, Paolinim, Thomasu Harrisovi a spoustě dalších.

11. Zničila jsi někdy knihu? Jak a proč?

Jednu knihu se mi povedlo opravdu poškodit, když se mi v kabelce vylilo pití, ale to nebyla moje chyba. Jednou jsem ale knihu záměrně zničila. Byla to jedna taková o ničem a hodně poškozená z bazaru v knihovně. Já do jejích stránek vyřízla díru, jako tajnou schránku, abych měla kam schovávat klíček od deníčku. Já vím, zní to směšně, ale to mi mohlo být možná 12, 13? Nevím, už si to přesně nepamatuju. Teď už bych něco takového rozhodně neudělala.

Tím pro dnešek končíme a příště se budeme zabývat čtením v dopravních prostředcích, takže se máte na co těšit.

Bitva o labyrint - Rick Riordan

Anotace: Jmenuji se Percy Jackson... Je mi skoro 15. Svět kolem se zdá být čím dál nebezpečnějším. Tábor polokrevných už není co býval. S Lukem a Kronovou armádou hledáme cestu za jeho hranice. Vydáváme se do prastarého Daidalova labyrintu. Jdeš do toho s námi? Musím tě ale varovat, důmyslné podzemní bludiště může člověka dovést kamkoli, zmást, dohnat k šílenství a zahubit…

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Percy se vrací do tábora za dramatických událostí a ani místo, které mělo být to nejbezpečnější na světě pro něj už není bezpečné. Luke postupuje ve svém ďábelském plánu a jeho první zastávkou je Tábor polokrevných. Dokonce nalezl způsob, jak se do tábora dostat, aniž by musel překročit magickou ochranou hranici. Odpověď je v labyrintu. Prastaré stavbě, která žije vlastním životem. Roste sama od sebe, přesouvá se společně se západní civilizací, rozprostírá se snad pod celou severní Amerikou a východy má prakticky všude, včetně za hranicemi tábora. Labyrint je úžasný prostředek pro přemisťování, ale také nenechá nikoho projít jen tak. Hraje si s vaší myslí, snaží se vám překazit plány a navíc je plný pastí a nestvůr. Jedinou bezpečnou cestu skrz by mohl hrdinům nebo nepřátelské armádě poskytnout jeho stavitel - Daidalos. Percy se tedy opět vydává na výpravu, tentokrát do hlubin labyrintu. Musí najít Daidala dřív než Luke a přesvědčit ho, aby se přidal na stranu bohů. Navíc musí pomoct Groverovy, který dostal poslední šanci na hledání Pana. Pokud se mu to nepodaří, bude ze společnosti Satyrů vyhoštěn. Dokáží hrdinové projít labyrintem až do jeho středu, do Daidalovy dílny? A přidá se vůbec na správnou stranu? 

Já vážně nevím, co bych dělala, kdyby některý díl Percyho prostě nebyl dobrý na 100%. Naštěstí se toho nemusím obávat, protože ani 4. díl nezklamal. Bitva o labyrint je další z řady skvělých, dobrodružných, napínavých a vtipných knih, plných akce, na jaké jsme si už od Ricka Riordana jednoduše zvykli. Opět se tu setkáváme s oblíbenými postavami, nenáviděnými postavami a celou řadou nestvůr. Poznáme několik nových mýtů, dozvíme se zase něco víc o řecké mytologii i o našich postavách a vůbec zažijeme spoustu zábavy. Kdo by tohle nemiloval? Rick znovu a znovu dokazuje, jak skvělý je spisovatel a já osobně se opravdu nemůžu dočkat, až se vrhnu na poslední díl. Už v tomhle díle jsme zažili opravdu obrovskou bitvu, ale v příštím jich prý má být hned několik a na to já si rozhodně potrpím. Protože co je lepšího, než všichni hrdinové ve smrtelném nebezpečí, ze kterého se ale vždy na poslední chvíli jako zázrakem dostanou? Dle mých měřítek - nic. 

U Bitvy o labyrint jsem si tedy zase mohla povzdychnout pouze nad jediným nedostatkem. Musí ta kniha vážně skončit tak brzy? Nemohli bychom ještě pár stovek stran pokračovat? Dokonce i s tou úpravou obálek už jsem se smířila. Tahle totiž má tak nádherné barvy, že by člověka oslnila, i kdyby nebyla extra lesklá. Vážně se v knihovně mezi ostatními díly vyjímá. Jen mám teď dilema. Na jednu stranu bych se chtěla do dalšího dílu pustit okamžitě, na druhou stranu nechci, aby Percyho dobrodružství nadobro skončila. Co dělat? Netuším, asi to alespoň o pár dní odložím a zatím vám jenom doporučím celou sérii Percyho. Že jste ho ještě nečetli? Neslýchané. Že jste začali, ale ještě jste se nedostali ke všem dílům? A na co ještě čekáte? Okamžitě to běžte napravit. Tahle kniha je totiž další v řadě, která si právem zaslouží plné hodnocení:

Bylo nebylo #47

Sníh! Obvykle na úvod téhle rubriky zopakuju, jak ten čas utíká, že je další týden v háji a potom mluvím o svém čtecím postupu za poslední týden, ale víte co? Tenhle týden máme mnohem zajímavější téma. Sníh! Taky máte takovou radost? A taky vám pohled na zasněženou krajinu okamžitě evokuje Vánoce? A taky doufáte, že do pondělního rána zmizí, aby nekomplikoval člověku cestu do školy či do práce? Zimní kabát se mi totiž zatím vytahovat nechce. 

Co mě ale úplně dostalo byla situace včerejšího večera. Konec října za dveřmi, za oknem leží sníh jako by se nechumelilo a mě celý večer otravuje moucha! Dělá na mě nálety, motá se po pokoji ale nikdy nesedne na tak dlouho, abych ji mohla zabít. (Když už, tak si sedla na notebook, knížku nebo na mou hlavu, což jsou místa, do kterých nerada buším plácačkou). No je tohle normální? Asi mám holt štěstí. Ale vraťme se k tématu. Co že to momentálně čtu a z čeho vám tedy zákonitě nabídnu první tři věty? 

Rick Riordan - Percy Jackson: Bitva o labyrint

Anotace: Jmenuji se Percy Jackson... Je mi skoro 15. Svět kolem se zdá být čím dál nebezpečnějším. Tábor polokrevných už není co býval. S Lukem a Kronovou armádou hledáme cestu za jeho hranice. Vydáváme se do prastarého Daidalova labyrintu. Jdeš do toho s námi? Musím tě ale varovat, důmyslné podzemní bludiště může člověka dovést kamkoli, zmást, dohnat k šílenství a zahubit…

První věty: To poslední, co by mi chybělo o letních prázdninách, bylo vyhodit do vzduchu další školu. Jenže pak nastalo pondělní ráno prvního červnového týdne a já seděl v mámině autě před Goodeovou střední školou na Východní 81. ulici. Byl to jeden z těch mohutných paláců z hnědého kamene u East River.

No, už jsme viděli napínavější začátky Percyho, ale na druhou stranu tohle je 4. díl a tudíž se nemusí tak snažit na první větě člověka upoutat. Přecijen, do čtvrtého dílu už jdete tak nějak sami, nepotřebujete ještě lákadla navíc. Nebo potřebujete? Já myslím, že už jen ten nápis nahoře na obálce je dostatečným lákadlem a jsem rozhodně zvědavá, co zajímavého zase mé oblíbené hrdiny potká.

Co je nového - Říjen 2012

 

Další měsíc je pryč a i když ještě není úplný konec měsíce, rozhodla jsem se s vámi podělit o mé nové přírůstky. Vzhledem k tomu, že teď mám velice přísný nakupovací rozpis a navíc v mém městečku prostě není možné koupit knihy, o které bych měla zájem (sice máme dvě malá soukromá knihkupectví, ale ta nestojí jednoduše za nic), není pravděpodobné, že bych si ještě do středy něco pořídila. A navíc jsem si tak nějak zvykla, že Co je nového vychází hezky na sobotu. Tak se ale pusťme do toho. Rozhodla jsem se, že budu pokračovat s videi, takže se rozhodně máte na co těšit.

Tady máte všechny pohromadě. Fotka je to strašná, protože přirozené světlo prostě schází a blesk se zase nekamarádí se všemi těmi krásnými lesklými obaly. Je to celkem 11 kousků a víc o nich už se dozvíte přímo ve videu:

Je trochu delší, za což se omlouvám, příště se pokusím míň blábolit a víc ukazovat knihy. Doufám, že se vám bude líbit :) (A nakonec jsem přecijen nečetla tak rychle, jak bych chtěla, takže jsem pořád ještě u Blankytných hříchů - holt, život je pes.)

Better with you

Oficiální text distributora: Komediální seriál Better with you vypráví příběh jedné rodiny, jejímiž členy jsou tři velmi odlišné páry.
Maddie a Ben spolu chodí už devět let. Oběma je něco přes třicet a soustředí se na kariéru, Maddie je právnička a Ben hotelový manažer. Jsou do sebe stále až po uši zamilovaní, ale nikdy necítili potřebu se brát. Vědí jeden o druhém vše a jsou celkově spokojení.
Maddiina mladší sestra Mia je oproti své sestře velmi volnomyšlenkářská. Právě se nachází ve vášnivém vztahu, který trvá přesně sedm a půl týdne. Jejím vyvoleným je hudebník Casey, kterému je stejně jako Mie kolem dvaceti. Mají stejný životní postoj a vzájemné objevování svých charakterů jim přijde nesmírně vzrušující.
Rodiče Mii a Maddie, Vicky a Joel, jsou manželé už třicet pět let. Nedávno změnili svou životní filosofii ve stylu Carpe diem (Užívej dne). V této části svých životů mají pocit, že není třeba brát věci příliš vážně. Ačkoli spolu prožili mnoho a jejich vztah fungoval, díky Mie a Caseymu jim dochází, že je dobré být vice impulsivní a spontánní.
Všichni se nějak stýkají a potýkají, přičemž momentky z jejich vztahů srší humorem.

No, nevím jestli humorem přímo srší, ale je fakt, že jsem se zasmála. Máme tu tři různé páry - 7,5 týdne, 9 let a 35 let. Jedni se berou kvůli těhotenství, jedni žijí ve své validní životní volbě a vzít se odmítají a jedni už jsou se společným soužitím tak nějak smíření. Všichni si žijí svým životem, zažívají běžné i méně běžné situace a vypráví nám o nich v rámci dvaceti minutových epizod seriálu Better with you.
Musím říct, že tenhle seriál stojí a padá s obsazením. Námět totiž není nijak originální, scénář humorem nijak zvlášť nesrší, ale obsazení a herecké výkony všech zúčastněných z něho dělají něco mnohem lepšího, než by jinak byl. Každý z herců je pro svou postavu jednoduše dokonalý. Nebo to alespoň umí opravdu dobře zahrát. Každopádně, nad Better with you jsem se občas zasmála, občas jen napůl pousmála, ale ke cti mu slouží, že jsem se ani chvíli nenudila. Bohužel musím říct, že seriál byl asi stejně vlažně přijat i u ostatních diváků, protože loni na podzim byla odvysíláná poslední 22 epizoda první série a od té doby ani ťuk. Protože letošní sezóna pokračujících sérii už dávno začala, mám podezření, že Better with you bylo zrušeno. Inu, co se dá dělat. I tak mi poskytl průměrnou zábavu na několik odpolední a to se vždy cení.

 Pořád nevíte, jestli za to tenhle seriál stojí? Obraz řekně více, než tisíc slov:

Rudá jako rubín - Kerstin Gierová

Anotace: Žít v rodině, která je samé tajemství, není pro šestnáctiletou Gwendolyn zrovna snadné. A co teprve když pochopí, že tím největším rodinným tajemstvím je ona sama. Jaké nebezpečí člověku hrozí, když se zamiluje napříč časem?

Páni.
Já vím, že všichni říkali, jak je tahle knížka dobrá, ale když já tomu prostě odmítala věřit. Od Kerstin jsem četla už jednu knihu a ta mě vůbec nebavila, otevírala jsem tedy Rudou s velkou skepsí. A po prvních pár větách se zamilovala. A to natolik, že několik minut po dočtení jsem zírala na knížku v mém klíně a po této úvodní fázi truchlení po dočtené knížce jsem začala vykřikovat, aby mi okamžitě sehnali další díl, protože já chci prostě víc, a to tak, že hned! Teď už se situace trochu uklidnila, takže jsem schopná zformovat myšlenky do alespoň částečně smysluplné formy.
Naše hlavní hrdinka Gwendolyn vyrůstá ve zvláštním světě. Její předci jsou totiž jedněmi z mála lidí, kteří dokáží cestovat časem. Tato schopnost se vyskytuje velice omezeně a bylo vypočítáno, že jí bude mít Gwendolynina sestřenice. Charlotte je tedy od malička připravovaná na skoky do minulosti - má lekce tance, šermu, jízdy na koni a pravděpodobně také houslí. Hlavně je ale zasvěcována do "mystéria" - tajemství tak přísně střeženého, že nikdo z nezasvěcených v rodině nesmí mít ani ponětí, o co jde. Jak se ale ukáže, i nejchytřejší lidé minulosti se mohou splést (pokud se tomuto omylu vypomůže malou lží), a tak namísto Charlotte skočí do minulosti Gwendolyn. Tím začíná její velice náročný, ale také zábavný a dobrodružný život. Musí být ve spěchu zasvěcena do toho nejdůležitějšího, aby při dalším skoku byla alespoň v bezpečí a postupně se učí, co všechno cestování do minulosti obnáší. Samozřejmě na to není sama. Ze stejné generace pochází ještě jeden cestovatel - Gideon. (Ach, Gideon, zase jedna opravdu povedená mužská postava.) Ten tuto změnu plánu nebere vůbec s klidem a navíc odmítá uvěřit, že Gwendolyn nehodlá jeho tajnou misi v minulosti nijak ohrozit. Jaká je to mise? A co se Gwendolyn všechno dozví na svých cestách do historie? Přesvědčte se sami, ale věřte, že to rozhodně bude zábava.
Tahle kniha je jednoduše úžasná. Tak moc už mě skutečně hodně dlouho nic nechytlo. Kdybych mohla, rozhodně bych Rudou neodložila, dokud bych se nedostala úplně na konec. Už samotná zápletka je úžasně originální (samozřejmě nemyslím myšlenku cestování časem, ale jeho konkrétní využití v sérii Drahokamy). Navíc je obohacená takovým příjemně svižným stylem a spoustou humoru a prostě...já nemám slov. Tohle se musí zažít. Všechny postavy jsou úžasně sympatické (nebo nesympatické a dokonce i lehce děsivé, pokud tak mají působit), příběh hezky utíká a i když vtipem nesrší na každé stránce, nudou trpět rozhodně nebudete. Alespoň já to tedy jednoduše nestihla. Ani jsem se nenadála a byla jsem na konci. Přesně něco takového jsem teď potřebovala a musím říct, že Drahokamy si mě získaly na celé čáře. Jediné, co mi na nich trochu vadí (trochu hodně), je to, že nemám u sebe všechny tři díly (navíc třetí ještě ani nevyšel, takže i když si nakrásně druhý díl pořídím, stejně budu muset čekat ještě bůh ví jak dlouho na konec série). Jinak ale musím konstatovat naprostou spokojenost a pokud jste Rudou ještě nečetli - na co sakra čekáte?? Honem do ní, protože tohle si prostě nemůžete nechat ujít.

A nakonec ještě trailer, protože je opravdu povedený a navíc vážně knihu vystihuje :)

Don't trust the b**** in apartment 23

Popis z CSFD: Chloe je pravá newyorská divoška, která nevynechá žádnou párty a pravidelně terorizuje celé své okolí. To ovšem způsobuje dost potíží její nové spolubydlící z maloměsta.

Chloe je mrcha. Ano, je to tak. A ona to o sobě moc dobře ví. Dokonce to využívá jako výhodu pro život v New Yorku. Jejím způsobem obživy je zveřejnit inzerát, že hledá spolubydlící, potom nebohou dívku okouzlit, vybrat od ní zálohu na nájem a kauci a potom ji svým chováním donutit k vystěhování. Přesně tak se do jejích spár dostane i June. Mladá a naivní dívka z maloměsta, která přijela udělat kariéru na Wall street. O práci i byt ale přišla hned první den, a tak se nastěhovala ke Chloe. Jelikož je June zoufalá, nenechá se jen tak zastrašit a z bytu se odmítá vystěhovat, i po tom, co Chloe použije všechny osvědčené triky. Ta ale pomalu zjišťuje, že June možná není až tak špatná, a že se jí v mnohém možná i vyrovná. Že by se z nich mohly stát kamarádky? 

Další z řady průměrných dvacetiminutovek. Jejím velkým plusem je obsazení - Krysten Ritter mám hodně ráda, Dreama Walker jí zdatně sekunduje a navíc tu máme Chloeina nejlepšího kamaráda - Jamese Van Der Beeka, který hraje sám sebe (znáte ho jako Dawsona z Dawsonova světa) a velice často si stěžuje, že po něm lidé chtějí jen historky o Dawson's creek a o jeho dalších úspěších nechtějí ani slyšet. Má chudáček velice smutný osud. Když se po pár dílech konečně rozjede příběh tohohle seriálu (tvůrci se konečně dohodli, o co v něm půjde), seriál najednou končí, tedy první série. Má totiž jenom sedm dílů. Druhá série je ale naplánovaná na konec letošního října, takže jsem zvědavá, co se z B in apartment 23 nakonec vyklube. Zatím ale příliš vysoké hodnocení nedostane:

Nakonec ještě docela povedené intro:

Knižní povídání #3

Knižní povídání je můj vlastní projekt, který ale naprosto ve všem vychází z Knižní zpovědi od Fanty. Celé vysvětlení najdete v prvním dílu, stačí kliknout na štítek Knižní povídání a hned jste tam. Ale teď už nebudu zdržovat a jdeme rovnou do toho. Tenhle díl bude o oblíbených knihách, autorech a také o zfilmovaných knihách.

1. Jaká je tvoje nejoblíbenější kniha?
Většina lidí říká, že jedinou nejoblíbenější knihu prostě neokážou vybrat. Já osobně sice mám spoustu oblíbených knih, ale na tuhle otázku odpovídám jednoznačně - Zatancuj si se mnou od Victorie Clayton.

2. A oblíbený autor?
Těch by bylo víc, ale jsou to třeba Jane Austen, Douglas Adams nebo Jiří Kulhánek.


3. Nejhorší kniha, jakou jsi četla?
Tahle otázka je překvapivě těžká. Četla jsem spoustu špatných knih, většinou jsem je ale četla kvůli škole a šlo tedy o povinnou četbu nebo potom na vysoké o knihy z oblasti filosofie. Co se týče fikce, kterou bych si sama vybrala a opravdu hodně se v ní zklamala? Nevím jestli je nejhorší, ale hodně se mi nelíbil Jonathan Strange a pan Norrell od Susanny Clarkové. Už dvakrát jsem se jí pokoušela číst, ale ona je psaná tak nudně, že se prostě nikdy nedostanu tak úplně skrz.


4. Co postavy? Máš nějakou oblíbenou a naopak nějakou na odstřel?
Oblíbených postav by bylo hodně. Zbožňuju Violu ze Zatancuj si se mnou. Hermionu z Harryho Pottera nebo třeba Bartimaea z Bartimaeovy trilogie. Naopak odstřelila bych starostu Prentise z trilogie Chaos, Luce ze série Andělé (protože je tak pitomá) a občas Harryho, protože se občas chová jednoduše na zabití.

5. Jaká knižní obálka se ti líbí nejvíce?
To je těžké, protože obálek je spousta různých druhů, ale jedna, která se mi naprosto dokonale trefila do vkusu by byl Leviatan od Scotta Westerfelda.


6. Jakou naopak zkazili?
Zkažené obálky se také najdou docela často. Já si nejčastěji stěžuju na obálky k Anitě od Laurell K. Hamiltonové (ty nové od Epochy), nebo mi třeba vadí lesklost obálek Percyho Jacksona, které by jinak docela ušly, ale takhle se na ně prostě nedá dívat.


7. Dočítáš knihy za každou cenu, nebo nemáš problém některou vzdát?
Já vyznávám filosofii, že život je příliš krátký a knih příliš mnoho, než aby člověk ztrácel čas s něčím, co ho tak úplně nebaví.Nemám tedy nejmenší problém knihu prostě vzdát, nebo její čtení odložit, až na ní budu mít náladu.

8. Máš ráda zfilmované knihy? Jaká se ti líbila?
Rozhodně nemám. V naprosté většině případů totiž většinu knihy vynechají, to málo co použijí si pozmění k obrazu svému a navíc ani herce nevyberou správně. Racionálně samozřejmě chápu, že celá kniha přesně tak jak je se na filmové plátno nejen nevejde, ale také nehodí a že nemůžou vidět to, jak si já postavy představuju, ale citově mě to prostě rozčiluje. Vždycky nadávám, že takhle to být nemá, co si to vymýšlí a podobné věci. (Řešením by bylo přestat se dívat, ale když já prostě neodolám - co kdyby se jim to pro jednou povedlo).
Jedna z mála adaptací, která se mi naprosto líbila a neměla jsem k ní jedinou negativní poznámku, je Aréna smrti. Tam trefili opravdu všechno včetně atmosféry a já z kina odcházela naprosto spokojená.

9. Co naprosto zkazili?
Tady je jednoznačná odpověď - Eragona. Tu knihu tak zmasakrovali, že byla k nepoznání. Další opravdu nepovedené jsou celá série Stmívání (takhle Charlie prostě nevypadá) a potom Harry (tam toho vždycky vynechali tolik, že nečíst tu knihu, tak to snad ani nepochopím).


10. Čteš knihy spíš po nebo před filmem?
Pokud mám na vybranou, tak rozhodně před. Teď se třeba s nejvyšší opatrností vyhýbám každé zmíňce o obsazení filmu nebo traileru k Nádherným bytostem nebo Rudé jako rubín, protože se na obě knihy teprve chystám.

11. Díváš se na zfilmované knihy z povinné četby? Pomáhá ti to při zapamatování děje?
Mám pocit, že jsme se na některé dívali přímo na hodinách literatury třeba před vánočníma prázdninama, nebo když byla učitelka nemocná, ale že by mi to nějak pomohlo, to si nevzpomínám. A rozhodně jsem je sama nikdy nevyhledávala.

To je pro dnešek vše, a příště se můžete těšit na díl o knihách obecně a zvláštnostech při čtení.

Noční cirkus - Erin Morgensternová

Anotace: Do města přijíždí bez ohlášení tajemný cirkus. Jeho šapitó je černobílé a představení se konají pouze v noci. Triky, které provádějí zdejších iluzionisté, však vypadají spíše jako mocná kouzla… Románový debut Erin Morgenstern s podmanivou magickou atmosférou sleduje v několika dějových liniích i časových rovinách hru dvou kouzelníků, jejímž vítězem se má stát ten, jehož učedník zůstane na konci hry živý. Celie a Marco jsou však k sobě i k cirkusu, který má být jevištěm jejich hry, připoutání mnohem více, než si jejich mistři dovedli představit.

Tahle kniha je ... nepopsatelná. Přesto se ji popsat pokusím, i když si nejsem jistá, jestli se mi to vůbec povede. Noční cirkus má celkem 4 příběhové linie. Všechny jsou ale velice provázané a všechny se odvíjejí od té úplně základní - souboje dvou kouzelníků. Ve hře jsou ovšem jejich učni, kouzelníci je pouze vycvičí a potom pošlou do boje za sebe. Celia a Marco musí zastupovat své instruktory a dokazovat, že jsou lepšími kouzelníky, než ten druhý. Že zvládnou vytvářet lepší iluze, udržovat složitější mechanismy v chodu, že dokáží lépe okouzlit. 

Jejich jevištěm se stává Noční cirkus, neobyčejný podnik, který sice začal pouze jako neobvyklý cirkus, ale přerostl v něco magického. Druhou příběhovou linií je právě jeho vznik, jeho existence, lidé, kteří se na něm podílejí. A protože osudy obou mladých učňů jsou s cirkusem provázány, jsou obě příběhové linie nerozlučné. Do úžasného celku se pomalu zapojují i další dva příběhy. Oba vypráví o nadšených návštěvnících cirkusu - německém hodináři Thiessenovi a mladém Baileym. Každý z nich se svým vlastním způsobem zapojuje do osudu cirkusu a jejich důležitost rozhodně není radno podceňovat. Samotný cirkus je totiž celkem neuvěřitelně přesně vyvážených procesů, životů a kouzelných prvků a vyřazení jediného by mohlo mít katastrofální následky pro všechny. Jaké jsou vlastně sázky ve hře kouzelníku? A jaký bude mít vyhlášení vítěze dopad?

Musím říct, že ze začátku se mi do knihy těžce začítalo. Přečetla jsem vždy jen několik stránek najednou. Na konci jsem ale pochopila, že to jsem si jen nevědomě dávkovala úžasný zážitek, aby vydržel co nejdéle. Erin Morgensternová tu rozehrává velice nebezpečnou hru - příběh plný různých postav, různých příběhů a vše navíc opředeno spoustou tajemství. Pravda je dávkována po malých kouscích skrze celou knihu a závěr musí dostat do kolen úplně každého. Nezáleží na tom, jak úspěšní jste v domýšlení si závěrů knih předem, vývoj Nočního cirkusu se prostě nedá odhadnout. Na začátku vás Cirkus pozve na dlouhou cestu za dobrodružstvím a dovede vás do cíle skrze závoj tajemství a iluzí. Dá vám přesně to, po čem jste vždycky snili a ještě mnohem víc - dá vám neopakovatelný čtenářský zážitek.
Jediné, na co si můžu trochu stěžovat je pomalejší začátek, který ale nemusí být nezbytně chybou autorky. Možná jen můj mozek nebyl naladěný na magickou vlnu. Proto Noční cirkus dostává "jen" čtyři hvězdičky z pěti a zároveň obrovské doporučení pro každého, kdo nad koupí knihy ještě váhá.

Bylo nebylo #46

Páni, přežila jsem první týden v práci. Teď je neděle, já si užívám volna a mohu vám tedy přinést pravidelnou rubriku Bylo nebylo. Tenhle týden to bude velice speciální díl, protože zrovna čtu svou nejoblíbenější knihu. Vážně. Vím, že většina lidí má problém jednu nejoblíbenější vybrat, ale já mám jasno na věky věků a nikdy jinak. Tahle knížka u nás není vůbec známá. Vyšla už před nějakou dobou a nejedná se ani o akční trhák ani o dechberoucí lovestory. Já jí ale naprosto zbožňuju a i když už jsem jí četla tolikrát, že jí znám zpaměti, stejně se vždycky těším, až si ji budu moct přečíst znovu. O co se tedy jedná?

Victoria Claytonová - Zatancuj si se mnou

Anotace: Viola je mladá, romantická dívka bez formálního vzdělání. Její ochránkyně, teta Mici, ji poslala do světa, aby se naučila sama o sebe postarat a vydělávat si. 

První věty: "Měl bys s sebou vzít Violu." Pierce se na mě potměšile zadíval. Seděli jsme u jednacího stolu v zasedací místnosti v sídle OPAR, Organizace pro asanaci a restaurování.

Začátek nic moc, že? Ani z anotace se člověk moc nedozví. Možná proto mělo Zatancuj si se mnou tak malý úspěch a od té doby už žádná kniha od Victorie nebyla přeložena, což je ale obrovská chyba. Tahle knížka je prostě úžasná. A protože tady na to není prostor, pokusím se vám její úžasnost přiblížit první středu v listopadu, kdy bude Zatancuj si se mnou v Knihách, ke kterým se vracím. Těšíte se?

Postcrossing #8

Na delší dobu poslední díl postcrossingu. Nebojte se, bude pokračovat hned, jak se mi sejde větší množství pohlednic. Zatím ale bude utrum, protože i když mám dostatek pohlednic odeslaných, nějak pořád ne a ne další přijít. Může to být tím, že ke mě putují z opravdu exotických míst, takže se máme všichni na co těšit. Může to být taky tím, že moje adresa zrovna nebývá vybírána. Možná je to nárůstem českých postcrosserů, kdy možnosti adres z České republiky přibyly. To už by ale co se týče konspiračních teorií stačilo a jdeme se radši podívat na pohlednice.

Tahle zajímavá černobílá pohlednice přišla až z Taiwanu. Máte někdo tušení, co na ní je? Protože já netuším. Slečna Emilly mi psala, že je to jediný černobílý, který sehnala, ale už mi nějak zapomněla napsat, na co se to vlastně dívám. Každopádně podle toho okénka ve stroji to vypadá možná na kávu. Tušíte co by tohle mohlo být? Ať je to cokoliv, mě se to dost líbí. :)

Další zvláštní pohlednice je z Holandska. Přišla od 37 leté ženy, která žije se dvěma kočkami (Olivií a Anakinem) a pracuje na kozí farmě. Moc se mi líbil citát, který na pohlednici napsala: "Save this Planet! It's our only source of chocolate!" To mě opravdu rozesmálo :D

Tenhle pohled dorazil pro změnu z Indie. Jsou na ní bratři Wrightové (Wilbur a Orville), kteří v roce 1903 vynalezli první letadlo. Fešáci, co? Jinak mi odesilatel (z toho jména vážně nepoznám, jestli muž nebo žena) také napsal něco o známce, která je první vonnou známkou, vydanou Indickou poštou v roce 2006. Mělo by se jednat o vůni santalového dřeva, ale bohužel na své dlouhé cestě asi vyčmuchla, protože já necítila vůbec nic. I tak je to ale zajímavé - vonné známky.

Opravdu krásný pohled z Finska. Já mám ráda černobílé fotografie a slečna má ráda kávu, takže vybrala takovou dokonalou kombinaci. Při nadepisování mé pohlednice poslouchala hudbu a dívala se do tmy za oknem, na které zrovna dopadaly první kapky deště. Přesně takové večery miluju, ať už na nadepisování pohlednic, nebo ještě lépe: na čtení.

S touhle pohlednicí jsem měla svůj první problém v rámci postcrossingu. Měla totiž chybné ID, takže jsem ji nejdřív nemohla zaregistovat a musela jsem vyplňovat formulář s otázkami, jako je jméno a lokace odesílatele, vzhled pohlednice a podobné vychytávky. Musím ale říct, že správné ID dohledali opravdu rychle a potom už s registrací nebyl nejmenší problém. On totiž Michael v ID napsal 358 namísto 385 a hned má člověk na půl odpoledne zábavu po detektivsku (to asi není tak úplně slovo, že?).

A nakonec ta naprosto nejdivnější a nejvtipnější pohlednice ze všech, které si ke mě zatím našly cestu. Kachňata v zadních kapsách kalhot. Jakože cože? Slečna z Holandska doufala, že mě tím rozesměje a to se jí rozhodně povedlo. Co vy? Líbí?

A to už je tedy opravdu všechno. Nemám, co víc bych mohla ukázat. Jen doufám, že zbylé pohlednice brzy dorazí, abych mohla odeslat další. A že se těch 7, které mi ještě mají přijít, někde neztratilo.

Vlny zmítané smrtí - Carrie Ryanová

Anotace: Volné pokračování hororové romance Les rukou a zubů. Gábi vede klidný život v bezpečí svého městečka u moře, za hradbou. Nechává přátele snít o Temném Městě na pobřeží a sama vše jen pozoruje z majáku. Nic jiného než domov nikdy nepoznala. Nic jiného ke štěstí ani nepotřebuje. Ale život po Návratu nemůže být bezpečný. Existují nebezpečí, která ani hradba nezastaví. Gabrielina matka si myslela, že svá tajemství nechala v Lese rukou a zubů, ale tajemství v jejich světě nezůstávají pohřbena – stejně jako mrtví. Gabrielin svět se začíná hroutit. Jeden večer za hradbou… Jeden kluk, kterého Gábi znala odjakživa, a jeden zahalený tajemstvím… Jeden okamžik nepozornosti, a půlka Gabrieliny generace je mrtvá, druhá půlka uvězněná. Gábi ví jediné: Jestliže má ještě doufat v budoucnost, musí se postavit lesu z matčiny minulosti.

Vlny zmítané smrtí mě opravdu zklamaly. Hlavní hrdinkou je Gábi, dcera Mary z Lesu rukou a zubů. Gábi žije se svou matkou na majáku na okraji města Vista, kde je všechno jiné, než v malé vesničce, kde Mary vyrůstala. Zombie jsou trvalou součástí Gábrielina života, ale hradby kolem města jsou pevné a těch pár, které moře vyplaví na pláž pod majákem vždy zabije její matka, než se vůbec stihnou stát hrozbou. Gábi tedy žije v relativním bezpečí a drží se jediného pravidla - zůstat za hradbami města. Tedy alespoň do osudového večera, kdy jí kamarádi přesvědčí, aby s nimi šla do zábavního parku.
Mělo by tam být bezpečno, park sice není hlídaný milicí, ale je oplocen ještě z doby, kdy ho Vista udržovala v chodu a mudo (tak ve Vistě nazývají zombie) by se tam neměli dostat, takže se Gábi nechá přesvědčit, aby šla také. Nemůže se přece nic stát, tvrdil chlapec, kterého milovala. Chlapec, který je teď nakažený smrtelnou infekcí a čeká v ruinách parku na smrt. Jediná Gábi se odsud dostala zpět do bezpeční bez následků - není nakažená ani zatčená a je teď na ní, Catchera najít a postarat se o něj, být s ním v posledních hodinách před smrtí. Její život už nikdy nebude takový, jaký byl. Rozhodně ne po tom, co v ruinách potká Eliase. Kdo je Elias, odkud pochází a proč říká zombie nečistí? Podaří se Gábi najít Catchera? Je pro něj ještě naděje?
Vlny na Les navazují opravdu jen velice volně. Kdybyste se rozhodli Les přeskočit, mám pocit, že by se nic nestalo (jen byste přišli o opravdu dobré počtení). Spoustě lidem se druhý díl líbí mnohem víc než první, ale já musím být zase něco extra. Mě se totiž Vlny zmítané smrtí do víc jak poloviny vůbec nelíbily. Nemohla jsem se začíst, děj mi přišel nudný, hrdinka hloupá a protivná a vůbec jsem měla chuť tuhle knihu prostě zavřít, vrátit do poličky a zapomenout na ní. Na prvním dílu se mi opravdu líbilo právě to neustálé ohrožení zombie. Nenazvala bych ho sice hororovou romancí, ale byl opravdu dobrý a zombie mu dodávaly šťávu. Ve Vlnách se sice vyskytují také, ale většinou nejsou přímou hrozbou a pokud ano, hrdinka s nimi přijde do styku, protože se tak sama rozhodla.
Celá první polovina je tedy dost o ničem (alespoň pro mě) a číst pořád dokola Gábiny pocity strachu, nejistoty, vyznání lásky ke Catcherovi, zase strachu a nemůžu zapomenout na sebeobviňování a hledání své identity, které vede k další nejistotě a strachu, mě prostě nebavilo. A dokonce i potom, co se děj konečně trochu rozjede se tu pořád vyskytuje stejný nešvar, jako v prním dílu: Gábi, Elias a Catcher, oba dva ji nejspíš chtějí, ale zase na druhou stranu ji odstrkují a ona sama neví, kterého vlastně chce, takže se líbá a drží za ruce s oběma a přitom všem pořád přemýšlí, který je pro ni ten pravý. Vážně to tam muselo být? Nemohl prostě Catcher umřít hned na začátku a Elias převzít jeho unikátní roli? Nebylo by pak všechno jednodušší? Mě by to tak rozhodně vyhovovalo, protože pak by se Carrie mohla při psaní soustředit spíš na ty akční a opravdu zajímavé scény a vynechat všechno tohle filosofování o lásce a smyslu života. Za tyhle nešvary (špatný začátek a neustálé řešení pocitů mezi hlavními hrdiny) musím strhnout hned několik bodu ze stupnice hodnocení a chudák druhý díl tedy končí na pozici slabého průměru. Je to věčná škoda, ale nedá se nic dělat. Mám pocit, že si čtení třetího dílu opravdu hodně rozmyslím.

New Girl

Popis z CSFD: Jess Day (Zooey Deschanel) je nekonvenční a roztomilá dívka, která po těžkém rozchodu hledá nové bydlení a tak se nastěhuje ke třem svobodným klukům. Coachovi (Damon Wayans Jr.), Schmidtovi (Max Greenfield) a Nickovi (Jake Johnson). Spolu s Jess se stěhuje i její nejlepší kamarádka z dětství Cece (Hannah Simone) a završuje tak prazvláštní pětici. Jess je praštěná, pozitivní ale zranitelná a má důvěru v lidi, i když by možná neměla, stejně dobře se ale cítí ve své kůži. Zvyklá spíše na přátelství dívek, naráží na nečekané nástrahy, které může přátelství s muži přinášet. Zejména v jedné domácnosti. Jak ale vztah pěti přátel pokračuje, uvědomují si, že se navzájem potřebují víc než si mysleli a vytváří tak zábavně dysfunkční rodinku.

V popisu seriálu je jedna chyba. Vlastně dvě. Cece se nikam nestěhuje, jen Jess často navštěvuje v její nové domácnosti. A Coach zmizel po prvním dílu, nahradil ho ovšem jiný spolubydlící, shodou okolností také černoch. Náhoda? Pochybuju.
Každopádně. Jess je praštěná, ráda si zpívá (v každé situaci), má příšerný vkus na muže a do svého šílenství stahuje i své spolubydlící. Schmidt je se sebou trochu moc spokojený a navíc se často chová jako kretén (má i zvláštní zavařovačku, kam musí často dávat své těžce vydělané peníze, když se zrovna zachová jako pitomec před svými kamarády).  Nick je milý kluk, který se ale pořád nemůže přenést přes rozchod se svou přítelkyní a navíc je tak trochu ztracená existence - přerušil studium práv a stal se z něj chudý barman. Winston se většinou moc neprojevuje, ale když už, tak vždy přispěchá s dobrou radou. A bojí se tmy. Příběh je potom hlavně o soužití téhle zvláštní čtveřice lidí a o jejich vztazích.
Na začátek chci říct, že New girl mě docela bavila. Není to nic, u čeho bych se válela smíchy po zemi, ale zasmála jsem se, takže proč ne. Na druhou stranu vývoj všech postav kromě Nicka mě dost zklamal a připadal mi nelogický. Jess pomalu upouští od své šílenosti, Cece se sníží k sexu se Schmidtem, i když ten je větší kretén s každým dílem a jak už jsem říkala, Winston je víceméně páté kolo u vozu, většinou němé. Samozřejmě není to vyloženě špatné, ale pokud uděláte strašnou aféru z toho, jak je Jess praštěná a potom jí tu praštěnost vezmete, neděláte si trochu medvědí službu? Takhle je to nakonec jen tuctová dvacetiminutovka, která sice pobaví, ale v paměti dlouho nezůstane.

Má poslední vévodkyně - Daisy Goodwinová

Anotace: Američanka Cora Cashová se do Anglie vydává hledat budoucího manžela z donucení – její matka se totiž nehodlá spokojit s nikým menším než baronem nebo vévodou. Když se zamiluje do toho, u kterého by to čekala nejméně – Iva, devátého vévody z Warehamu –, a posléze přijme k matčině velké radosti jeho nabídku k sňatku, netuší, jak spletitou hru plnou intrik, lží a tajemství právě odstartovala. Brilantní románový debut z Anglie konce 19. století.

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Cora Cashová je velice bohatá. Často se říká, že je nejbohatší dívkou v Americe. Co ale znamená bohatství, když člověk nemá titul a s ním i zajištěné společenské postavení? Cořina matka tedy trvá na tom, že i s dcerou odjede do Evropy, aby nalezly nějakého vhodného urozeného nápadníka. Proto jsou obě nanejvýš spokojené, když Cora spadne do klína samotnému vévodovi z Warehamu, pohlednému, urozenému, ale poněkud zchudlému Ivovi a  několik týdnů na to se chystá svatba. Matka konečně získá pro svou rodinu titul, dcera našla lásku. Může být něco lepšího? Cora ale zdaleka netuší, jaké komplikace budou její pohádkový vztah provázet.
Společně s titulem totiž přichází i mnoho povinností, které se řídí přísnými britskými pravidly. Cora se snaží, seč může, ale přesto stále nachází nové a nové pro ni nepochopitelné způsoby a pravidla, na která si musí zvyknou a naučit se podle nich řídit. Pokaždé, když udělá sebemenší chybu, je velice přísně souzena. Smetánka chyby neodpouští a služebnictvo každý její přešlap ještě dlouho rozebírá. Navíc se zdá, že Ivo není takový, jako před svatbou. Každé Cořino opominutí ho dráždí a on se své ženě vzdaluje. Nebo je za tím něco víc? Tají Ivo před Corou nějaké temné tajemství? A podaří se jí přizpůsobit se anglické aristokracii a zachránit své manželství? Nebo udělala osudovou chybu?
Má poslední vévodkyně je opravdu povedená kniha. Ano, příběh se může zdát trochu klišé, ale to provedení? Bezchybné. Daisy Goodwinová dokáže přesně a do detailů popsat ducha konce 19. století, její postavy na stránkách ožívají, atmosféra vás vtáhne přímo do studených chodeb Anglických sídel a příběh se před vámi začne odvíjet sám od sebe. Právě díky stylu autorky takhle kniha poskytuje dokonalý útěk ze špíny moderní doby a téměř 500 stran uteče jako voda. S napětím budete sledovat Cořiny osudy v cizí zemi, její snahu řádně se ujmout všech svých povinností, což jí rozhodně znesnadňuje její tchýně, dvojnásobná vévodkyně Fanny. Slovní přestřelky, kde diplomacie a taktní úsměvy jsou jedinými zbraněmi, jsem četla téměř bez dechu. Krutý, ale přesto fascinující svět, ve kterém téměř nic není vyřčeno bez nějakého skrytého úmyslu a kde je každý váš krok sledován a souzen, leží přímo před vámi. Stačí otevřít Mou poslední vévodkyni a ponořit se do světa americké a anglické smetánky. Rozhodně nebudete litovat. Já můžu jen konstatovat naprostou spokojenost.

Knižní povídání #2

Knižní povídání je můj vlastní projekt, který ale naprosto ve všem vychází z Knižní zpovědi od Fanty. Celé vysvětlení najdete v prvním dílu, stačí kliknout na štítek Knižní povídání a hned jste tam. Ale teď už nebudu zdržovat a jdeme rovnou do toho. Tenhle díl bude o kupování a půjčování knih.

1. Raději si knihy kupuješ nebo půjčuješ?

Já osobně si poslední dobou knihy už jenom kupuju. Nemám ráda, když mám na čtení nějaký časový limit, který bych měla, i kdybych si půjčila knihu od známého. Možná mi neřekne "do dvou týdnů ji chci mít zpátky", ale já mám stejně takový pocit, že bych si ji měla rychle přečíst a zase vrátit a to mi potom kazí zážitek z knihy.

2. Jak často kupuješ knihy?
Kdykoliv mám peníze. Poslední dobou většinou víckrát do měsíce, ale nemám nějaký pravidelný interval. Teď se to ale snažím vážně omezit (slibuju si to už několik posledních dílů Co je nového, protože se vždycky zhrozím, kolik jsem toho zase nakoupila.)

3. Kde je kupuješ?
Protože v mém městečku máme jen dvě malá soukromá knihkupectví, ve kterých je velice omezený výběr, nejčastěji nakupuju na internetu. Poslední dobou vítězí bux, díky tomu, že jsem se konečně zapojila taky do knižního klubu, ale nakupovala jsem už asi v každém větším e-shopu. Jinak když jsem někde ve větším městě, vždycky zaskočím do Levných knih a nebo když potřebuju zabít čas, vlezu prakticky do každého knihkupectví, které potkám. I kdybych se měla jen podívat.

4. Kolik jsi za ně ochotná najednou dát?
Všechno co mám! No dobře, tak možná ne všechno, ale hodně určitě. Většinou když už objednávám, tak hromadně (poštovné je mrcha), takže se mé nákupy pohybují kolem 1000 korun, ale co vím, tak můj rekord je přes 2000 (tam ale byly i nějaké dárky, ne jen všechno pro mě). Při takovém tisícikorunovém nákupu se pak ale nějakou dobu vždycky držím zpátky, přecejen, nejsem milionář.

5. Podle čeho si knihy vybíráš?
V kamenném knihkupectví se nechám vést instinktem - zajímavý název, případně rovnou obálka, pokud je vidět, potom anotace a pak náhodně otevřu knihu někde uprostřed a pokusím se začíst, jestli se mi bude líbit. Nakonec kouknu na cenu, která často rozhoduje, pokud knihu vůbec neznám.
Na internetu pak nakupuju podle svého nekonečného seznamu a podle toho, na co mám zrovna chuť si přečíst - seznam vzniká podobně, je to kombinace mého vlastního instinktu a recenzí z blogů.

6. Dostáváš knihy jako dárky?
Ano, už jsem na to rodinu naučila - před Vánoci nebo narozeninami vždycky dostanou seznam knih, které momentálně chci nejvíc a oni už se mezi sebou domluví, kdo mi kterou pořídí. Nákupy podle jejich instinktu totiž často nedopadno úplně slavně, případně se mi podívají do knihovničky, koupí mi druhý díl něčeho o čem už týdny básním a já protože o tom nevím, si ho za pár dní koupím sama.

7. Co děláš s knihami, které vlastníš, ale přestaly tě bavit, nebo se ti nikdy nelíbily (nevhodný dárek, impulzivní koupě).
To záleží na situaci. Dětské knihy se přesunuly do skříně v chodbě a na poličce zbyly jen ty nejoblíbenější. Pokud dostanu nebo si koupím něco, co se mi nelíbí, většinou to v knihovně ještě dlouho zůstane, až po čase udělám hromadný úklid. Ten jsem dělala nedávno a knihy jsem nabídla v bazárku tady na blogu, ale nikdo se nakonec neozval (čemuž se ani moc nedivím), takže je nabídnu knihovně a zbytky antikvariátu.

8. Půjčuješ si knihy od známých nebo z knihovny? 
Poslední dobou si knihy nepůjčuju, ale když jsem to ještě praktikovala, tak jsem kombinovala obojí, i když knihovna většinou početně vyhrávala. Naše městská knihovna je naštěstí dobře zásobená, takže jsem si tam vždycky vybrala a protože se tu málo čte, nemusela jsem většinou ani moc dlouho čekat.

9. Jak zacházíš s knížkami, které si půjčíš?
S téměř náboženskou úctou. Pokud je přenáším v tašce, vždycky si dávám pozor, aby jim nic nepomačkalo měkkou vazbu nebo i stránky (to se mi občas stane v kabelce). Nepřibližuju se k nim s jídlem ani pitím a snažím se je co nejdřív vrátit, abych minimalizovala nebezpečí.

10. Jsi ochotná někomu půjčit knížku?
Dřív jsem to dělávala naprosto běžně, ale po několika insidentech, kdy se mi knížky dlouho nevracely, nebo mi je lidé vrátili poškozené, jsem přestala. Teď už se najde jen pár lidí, kterým se svými poklady věřím a jsem ochotná jim je půjčit.

11. Už se ti stalo, že ti ji nevrátili, nebo vrátili poškozenou?
Jak už jsem říkala, pár takových situací tu bylo. Dvě knihy mi pořád chybí, protože už se s danými lidmi nevídám tak často, takže je vrácení trochu problematické (navíc jeden z nich ji nejspíš už dávno ztratil). A občas se mi i u těch nejpečlivějších a nejopatrnějších lidí stalo, že mi vrátili knihu poškozenou. Sice chápu, že se to občas prostě stane, ale měli by si dávat větší pozor. Teď už to neriskuju.

Vyhlášení vítězů soutěže pro radost

Je to tady! Poslední dva týdny jste měli možnost soutěžit o knihu Oškliví nebo knihu dle vlastního výběru a dnes dojde k odhalení vítězů. Zaznamenala jsem přes 750 vstupů a 83 soutěžících. Šance na výhru tedy poměrně malá. Jste zvědaví kdo měl štěstí? Nebudu dál zdržovat a jdeme na to. Vítězem se stává:

Lili.en

(vstup č. 482)

Vítězce gratuluji a hned odesílám e-mail, abychom se domluvily na výhře, protože si vybrala knihu dle vlastního výběru. Také chci říct, že někdy se pravidelné návraty na místo činu vyplatí. Lili.en chodila skutečně pečlivě každý den, snad jen jednou vynechala a nakonec opravdu vyhrála. Není to skvělé? Všem, kteří jsou teď zklamaní se omlouvám, ale vyhrát může skutečně jen jeden. Snad budete mít štěstí příště. Nechci nic slibovat, ale momentálně pomýšlím na Vánoční soutěž. Co byste na to řekli?

Jinak chci poděkovat těm několika, kteří skutečně dali na mou prosbu a psali své odpovědi bez diakritiky. Velice mi to pomohlo při kontrolování jejich správnosti. A na druhou stranu chci pokárat ty, kteří nechávali odpovědní políčka prázdná nebo s odpovědí "nevím", "nečetla jsem" apod. Takové odpovědi stejně smažu a o vstupy přijdete. Zvlášť jedna soutěžící takhle odpověděla na skutečně každou otázku. O vstupy přišla a měla jsem opravdu velkou chuť smazat i těch pár legitimních vstupů, které nasbírala, jako penalizaci za nesportovní chování. Podvádění a různé snahy o očůrání formuláře i mě skutečně nemám ráda. Proto rada pro příště - skutečně nepodvádějte, nemá to smysl a pokud otevřete otázku, na kterou neznáte odpověď Rafflecopter umožňuje na ní neodpovídat - vlevo dole je tlačítko Cancel.

Doufám, že příště už se něco podobného nestane a také, že si dáte větší pozor na tu diakritiku. Na konec vám všem chci poděkovat za účast a hlavně za to, že občas na můj blog zajdete, podíváte se, přetete si ty moje žvásty, několik statečných dokonce zanechá komentář. Doufám, že se vám tu i nadále bude líbit a že množství vracejících se čtenářů jen poroste. Teď už jen všem přeji hezký den a nebuďte smutní. Snad vás rozveselí obrázek na závěr:

Bylo nebylo #45

Minulý týden jsem si stěžovala na svůj problém se začtením se do knihy. Ten rozhodně vyřešil Noční cirkus. Takhle kniha je opravdu skvělá a myslím, že se příští týden dočkáte recenze, ale uvidíme, podle toho jak budu stíhat číst recenzáky. Každopádně, teď, když se vyřešil můj problém s náladou na čtení se objeví problém s časem. Od pondělka totiž začínám chodit do práce. No, spíš by se tomu dalo říkat praxe, protože stejně nedostanu zaplaceno, ale každopádně to bude znamenat, že už nebudu mít tolik času na čtení, takže bude chuť a pro změnu ne moc času. Uvidíme, jak moc mě to poznamená a jak moc to poznamená blog, ale zatím se rozhodně nemáte čeho bát. 

Vraťme se ale k hlavnímu bodu programu - Bylo nebylo pro tento týden. Bude se jednat o knihu maličko mimo běžné žánry tady na blogu, ale jak víte, já se rozhodně nezaměřuju jen na jeden nebo dva, které jsou momentálně mezi vámi, čtenáři, oblíbené, ale občas odbočím. Zatím jsem neslyšela žádné stížnosti, takže v tom budu směle pokračovat a to právě knihou:

Daisy Goodwinová - Má poslední vévodkyně

Anotace: Američanka Cora Cashová se do Anglie vydává hledat budoucího manžela z donucení – její matka se totiž nehodlá spokojit s nikým menším než baronem nebo vévodou. Když se zamiluje do toho, u kterého by to čekala nejméně – Iva, devátého vévody z Warehamu –, a posléze přijme k matčině velké radosti jeho nabídku k sňatku, netuší, jak spletitou hru plnou intrik, lží a tajemství právě odstartovala. Brilantní románový debut z Anglie konce 19. století.

První věty: Čas návštěv se pomalu chýlil ke konci a úzkou uličkou mezi newportskými sídly a Atlantským oceánem jen jednou za čas projel osamělý kočár, jak tudy ptáčník tlačil svůj vozík. Newportské dámy ukončily návstěvy brzy odpoledne - některé proto, aby se mohly připravit na poslední a nejdůležitější ples sezóny, jiné, aby to tak alespoň vypadalo. Obvyklý hlomoz a ruch na Bellevue Avenue utichl: smetánka odpočívala v očekávání nadcházejícího večera a ticho přerušovaly jen vlny pravidelně narážející na skály.

Tak, ani to nebolelo. Nebo se vám taky někdy stane, že potřebujete oddech od svého běžného žánru knih? Poslední dobou jsem četla samé YA a fantasy a musím říct, že mě to začalo maličko otravovat. Přesedlala jsem tedy na Vévodkyni a musím říct, že ta se hodí naprosto dokonale. Nic paranormálního, jen staré dobré vztahy, intriky a skandály. A zatím musím říct, že navíc opravdu dobře napsané, uvidíme, jestli s narůstajícím počtem stránek nebude čtivost klesat, ale zatím to tak nevypadá a já mám zase jednou o zábavu postaráno.

A na závěr jen připomínám, že dnes končí soutěž, takže máte poslední možnost nasbírat extra vstupy, než zítra vyhlásím vítěze. Věříte svým šancím? Těšíte se?

Casanova

Oficiální text distributora: Píše se rok 1798 a na pochmurném zámku, daleko od jeho milovaných Benátek, se pomalu chýlí ke konci život jednoho z nejslavnějších mužů osmnáctého století. Muže, který procestoval celou Evropu, který se jednu chvíli topil v bohatství a stýkal s nejvlivnějšími lidmi své doby, aby to vše dokázal v mžiku zahodit a proměnit se v psance, chudšího než kostelní myš. Dobrodruha, který byl snad vším: houslistou, knězem, hráčem, vězněm, spisovatelem... Ale především a zejména milovníkem, svůdníkem, jemuž žádná žena neodolala. Jenže to všechno už je dávno, dávno pryč. Všechny, které znal a miloval, si už Bůh povolal k sobě, jediné, co mu ještě zbylo, jsou vzpomínky. Vzpomínky, které klade na papír ani ne tak v naději, že je bude někdo číst, jako spíš sám pro sebe, aby alespoň na chvíli, v duchu, unikl z nepříliš přátelského prostředí do jiného, vlídnějšího světa.

 Jeden z mých nejoblíbenějších romantických filmů. Asi si říkáte: Casanova a romantický? Ale je tomu skutečně tak. Tahle adaptace jeho života totiž vypráví o lásce. Takové, která nepomíjí, ani když veškeré okolnosti nejsou nakloněny šťastnému konci. Začínáme Casanovovým dětstvím až k pubertě kdy poprvé objevil sex a pokračujeme celým jeho dospělým životem. Ve skutečnosti se totiž jedná o vzpomínky umírajícího muže, který svá dobrodružství ještě naposledy vypráví mladé služtičce na zámku, na kterém sám pracuje jako knihovník. Povídá jí o každé eskapádě, o každé ženě, o každém povolání, které zkusil a také o každém jeho vzestupu a pádu, co se týče financí. Jako červená nit se celým příběhem táhne Henriette. Dívka, do které se Casanova zamiloval na první pohled a od té doby na ni nedokázal přestat myslet. I ona by měla zájem, ale v té době už je zasnoubená s bohatým a vlivným Grimanim, který jí i jejím budoucím dětem dokáže poskytnout bezpečí a jistotu. I když ho vlastně nemiluje, tohohle se odmítá vzdát. A tak jsou oba odsouzeni k neštěstí. Casanova se neustále snaží dostat na takovou úroveň, aby si Henriettu zasloužil a ona mu neustále uniká. Nebudu prozrazovat, jestli se dočkáme šťastného konce, ale naděje přeci umírá poslední, ne?
Tenhle film je jednoduše dokonalý. Je šílený a krásný, groteskní a smutný. Ze začátku jsem nechápala, proč je tak málo známý, ale při jeho hledání a shánění mi to došlo - v roce 2005 vyšly dva filmy, oba s názvem Casanova. Jeden Hollywoodský s Heathem Ledgerem a druhý od BBC s Davidem Tennantem. Hádejte, který v masové oblíbenosti kraluje. Ale právě proto, že se jedná o klasický britský film tu nenajdete žádná trapná klišé, žádné donekonečna přehrávané citové výlevy. Jen skvělé herecké výkony, dokonale vyvážený scénář a neobvyklé provedení, které dodá celku schopnost okouzlit i toho největšího cynika. Nejradši bych vám ukázala trailer, ale bohužel jsem nenašla žádný, který by dokázal vhodně reprezentovat, musíte mi tedy věřit. Tenhle film stojí za podívání. Protože když ho jednou uvidíte, už na něj nikdy nezapomenete. Dostane se vám pod kůži a vy při každém dalším sledování vždy budete netrpělivě čekat, jak milostný příběh Casanovy a Henriette dopadne. Takový romantický film bez romantiky.
Vážně, nevím jak lépe bych to popsala. Prostě se podívejte na Casanovu (toho s Davidem Tennantem v hlavní roli) a zažijete něco úžasného.

Nakladatelský maraton #15

Máme tu další a zároveň poslední díl Nakladatelského maratonu. Jedná se o projekt Verči z Books and smile a víc se o něm dočtete tady. V podstatě jde o to, vyfotit a sepsat všechny knihy, které máte od určitých nakladatelů. Tenhle týden už je výběr úplně na mě, protože další nakladatelství nebyla na seznamu. Tentokrát bude nakladatelství víc, protože od každého je knih méně a snažila jsem se vybrat ta nakladatelství, od kterých se knihy alespoň trochu žánrově shodují, i když v posledním týdnu už je to spíš mišmaš všeho možného, ale nevadí. Začneme nakladatelstvím Jota:

Guterman Colohnatt - Vražda jako společenská událost

Jean-Dominique Bauby - Skafandr a motýl

Patrick Ness - Hlas nože (teď už mám taky Temný ráj a Válku hluku)

Další tu máme nakladatelství XYZ:

Alfred Schirokauer - Hříšná Messalina

Winston Groom - Forrest Gump

Winston Groom - Gump & comp.

A nakonec nakladatelství Mladá fronta:

Sue Towsendová - Inkognito

Laurent Graff - Šťastné dny

Oscar Wilde - Cantervillské strašidlo a jiné prózy

Carrie Ranová - Vlny zmítané smrtí

J. R. R. Tolkien - Hobit

Bret Easton Ellis - Glamorama

J. M. Ledgard - Žirafy

A to už je úplně všechno. Mám ještě několik knih od dalších nakladatelství, ale tam je to vždy jeden nebo dva kousky, a navíc o těch nakladatelstvích nikdo neslyšel, takže mi přišlo zbytečné je fotit každou zvlášť.

Z téhle poslední várky rozhodně doporučuju prakticky celou tvorbu Joty - Vražda jako společenská událost je vtipně pojatý bonton, Skafandr a motýl je úžasně dojemný příběh o muži, který trpí lock-in syndromem a celá trilogie Chaos je prostě skvělá (na blogu je na každý díl recenze). Potom chci ještě zmínit Wilda a Cantervilské strašidlo. Předpokládám, že ho všichni znáte, ale stejně za zmíňku stojí. Pokud ho ovšem neznáte, rozhodně to běžte napravit. Nebudete litovat.

Anotace: „Žiju, myslím - nikdo nemá právo mi tyto dvě skutečnosti upřít.“ Jean-Dominique Bauby byl dynamický a úspěšný čtyřicetiletý muž, který měl krásnou manželku, ještě hezčí milenku, dvě malé děti a prestižní zaměstnání jako šéfredaktor magazínu Elle. Jednoho dne nevstal z místa řidiče svého luxusního kabrioletu a nevrátil se zpátky do svého života. Vlivem mozkové příhody kompletně ochrnul a oněměl, postihl ho tzv. syndrom uzamčení. Jediné, co spojovalo jeho nezasaženou mysl s okolním světem, bylo levé oko. Díky terapeutce a rafinovanému systému dorozumívání, který pro něj vytvořila, Jean-Dominique doslova „namrkal“ svou knihu, neobyčejně silné a dojemné poselství o triumfu lidské duše nad smrtelným tělem. Kniha vyšla ve Francii 7. března 1997. Jean-Dominique Bauby zemřel na srdeční zástavu o dva dny později ve věku 44 let. Podle knihy natočil v roce 2007 stejnojmenný film uznávaný režisér Julian Schnabel (tvůrce filmů Basquiat a Než se setmí). Vynikající, nesmírně sugestivní filmové dílo Skafandr a motýl bylo uvedeno na filmovém festivalu v Cannes 2007 a Julian Schnabel za ně obdržel cenu za nejlepší režii.

Postcrossing #7

Další postcrossing je tu a s ním nová várka pohlednic z mé soukromé sbírky. Množství těch, které jsem vám ještě neukázala, se ale rapidně snižuje, takže je poněkud obtížné vybrat jakékoliv jednotící téma. Můžete tedy očekávat naprosto náhodnou směs povětšinou barevných pohlednic.

A protože se vůbec nikdo nevyjádřil k tomu, zda chcete nebo nechcete vidět i známky nebo vůbec některé zajímavé ruby pohledů, pokračuju pořád stejným stylem bez jakéhokoliv přiklášlování. Tak jdeme na to:

Tohle je pravděpodobně ta nejošklivější pohlednice, kterou jsem kdy dostala. Opravdu hodně mi připomíná mé dětství v 90. letech, kdy jsme vždy v létě jezdili na přehradu a surfování s plachtou bylo zrovna strašně módní a nóbl :D. Jinak dorazila z Portugalska, takže má alespoň tohle plus - z Portugalska je totiž moje první.

Další pohled přišel z Běloruska a jedná se o rekonstrukci starověkého města Zamechak, podle archeologických nálezů. Je takový zajímavý, viďte? Líbí se mi ten styl kresby. 

Tenhle zajímavě barevný pohled je z Chorvatska. Jedná se o město Rovinj, od kterého odesílatelka bydlí jen několik kilometrů. Jedná se prý o typické přímořské městečko. Mě vždy při pohledu na něj napadne, jak těžké by to bylo puzzle. Netuším proč.

Z tohohle pohledu jsem nejdřív vůbec nebyla nadšená. Není na něm nic zajímavého. Dokud si nevšimnete místa, odkud pochází - Abu Dhabi. Skutečně přišel z Arabských emirátů. To mi udělalo strašnou radost. Emiráty totiž budou ve světě postcrossingu docela vzácnost - pohled měl ID jen něco málo přes 5000. Poslal ho Americký pár, který se tam teprve nedávno přestěhoval a zatím se jim prý líbí, i když je tam strašlivé horko a vlhko. No, nic není dokonalé.

Dále tu máme jeden černobílý pohled z Japonska. Dokonce z města Toyota (ano, jako to auto). Je na něm scéna z filmu The Iron Mask z roku 1929 s Douglasem Fairbanksem. Překvapivě ho vyrobyla společnost Takarajimasha, Inc. Proč zrovna tenhle film? Kdo ví? Možná je v Japonsku opravdu oblíbený.

A nakonec jedna krásná pohlednice z Nizozemí, která mě opravdu pobavila. Je to holandská černobílá kráva (slečna neměla doopravdy černobílou pohlednici). Také mi psala, že ráda čte, protože je to pro ní úžasná relaxace. Myslím, že s takovým tvrzením tady všichni můžeme jen souhlasit.

Tak to je pro tentokrát všechno. Ještě mám v zásobě posledních 6 pohlednic a potom si tahle rubrika bude muset dát na delší dobu pauzu. Nezoufejte ale, zrovna se chystám odeslat dalších 10 pohlednic, takže by měly přijít nové do zásoby.

Fler pro milovníky knih

Komunitě čtenářů se blýská na lepší časy. Je to tak. Tahle záliba je poslední dobou stále méně opomíjí a stále více zpeněžuje. Ano, knihy vycházely vždy a podle mého vždy vycházet budou, ale nějaké příslušenství, které by se dalo s knihami jakkoli spojovat? To jste mohli potkat jedině přímo v knihkupectvích. Nedávno jsem ale dostala za úkol propátrat všechny možné stránky a najít si dokonalý prsten jako dárek k vánocům a samozřejmě jsem zabloudila i na Fler, kde jsem narazila na něco pozoruhodného.

Přívěsek na krk ve tvaru knihovny! To mě strašně potěšilo a nastartovalo myšlenkový proces - co dalšího by se dalo najít s tématikou knih nebo přímo využitelné čtenáři. Zvědaví, co jsem našla? Pak rozhodně čtěte dál:

Záložky jsou samozřejmostí. Najdete je tu od obyčejných papírových až po tyhle krásně propracované, samozřejmě ceny se liší, ale žádnou démantovou jsem nenašla, takže se nešplhají do nějakých astronomických výšin.  Další samozřejmostí jsou obaly na knihy:

A pro ty, kteří už nadále nepreferují papírové knihy tady máme obaly i na ty elektronické:

A potom tu najdeme i některé další zajímavé věci, které prostě nevím jak vysvětlit:

Držáček na šperky ve formě knihy zapomenuté na židli.

Dekorační miska v podobě knihy.

A nakonec kovaný stojan na knihy, kdyby vás už omrzelo držet je při čtení v ruce.

To je asi to nejzajímavější, co jsem našla, ale jsem si jistá, že by se toho našlo víc. Zaujaly vás alespoň některé věci? Pořídíte si stojánek nebo pouzdro na knihu? Nebo preferujete vyrábět si podobné věci vlastnoručně? A půjde někdo do toho přívěsku?