Knihy, ke kterým se vracím #9

A září je v háji. Věřili byste tomu? Já tedy ne. Co se to děje? Každý den se strašně vleče a přitom čas strašně rychle utíká. To musí být nějaký přírodní paradox. Ale nevadí, spousta z vás už přežila první měsíc školy a pomalu se začíná smiřovat s tím, že holt bude muset přetrpět dalších 9 měsíců hrůzy. A hlavně se můžete těšit na další díl Knih, ke kterým se vracím. Tentokrát to bude jedna klasika z mé osobní knihovničky. Nemůžu uvěřit, že jsem se o tuhle lahůdku a tohohle autora nepodělila dřív. Teď to ale napravím. O co jde?

Jiří Kulhánek - Noční klub

Rok vydání: 2009

Anotace: Chcete přežít příštích tisíc let? Potom byste si měli přečíst tuto knihu. Nechcete-li, i pro vás máme dobrou zprávu - místa na hřbitovech výrazně zlevní. První polovina nového příběhu Jiřího Kulhánka je plná sveřepých slov, sveřepých tajných organizací, sveřepých zabijáků, sveřepého černého humoru a samozřejmě nemůžeme opomenout neméně sveřepý recept na dlouhověkost.Vy, kteří dáte přednost ekonomicky výhodnému místu pod tisem, nebuďte smutní, my ostatní na vás příštích tisíc let nikdy nezapomeneme.

Recenze: Kdo Kulhánka už zná, ten prostě ví. Noční klub je úžasná kniha (i série). Je překvapivě o Nočním klubu, tajné organizaci, která sídlí v Praze a jejíž hlavní činností je odhalování a trestání zločinů. Začínáme třeba odhalením a popravením kanibalů, žijícíh někde na vesnici. Pokračujeme zloději, kteří mučí své oběti, aby jim prozradily kde se nachází cennosti. Noční klub zločince odhalí, převeze do své "základny" a tam popraví a pohřbí v katakombách hluboko pod Prahou. Celá tahle organizace je ale spíš jako velká rodina. Od Postracha, přes Kamilu, Mazlíka, Rozmetala, Ulrycha, dokonce Kocoura až po naší hlavní postavu, Tobiáše. Všichni mají své vlastní životy, ale v Nočním klubu se jejich životy spojují do jednoho, aby zbavovali svět bastardů, na které by policie nikdy nepřišla. Tedy až do chvíle, kdy se Tobiáš vrátí do klubu a najde naprostý masakr při kterém je dokonce sám zabit. 

Potom se ale světe div se probudí ve své rakvi, původci toho masakru ho unesou na loď paní Dao někam k Číně, kde je vycvičen, aby spolu s Denisou mohl těmhlě pirátům sloužit při přepadávání výletních lodí. Jak to, že Tobiáš přežil svou smrt? Proč ho paní Dao potřebuje? Co se to zpátky v Praze stalo? To všechno se dozvíte v téhle úžasné knize.

Já vím, zní to trochu praštěně, ale věřte mi, tahle kniha, stejně jako cokoliv jiného od Kulhánka je prostě skvělá. Plná příšerného ale úžasného humoru, šílených zvratů a spousty akce, která se často zvrhne v hodně krvavou a nechutnou. Kulhánek se nebojí velice barvitých popisů a až přehnaného množství krve a vnitřností, kterými proplouvá na křídlech černého humoru a proto ho prostě musíte milovat. Uznávám, noční klub není pro každého, ale jestli přežijete první akci (tu s popravou kanibalů), přežijete už všechno.

Proč právě tahle: Pořád nechápete? To proto, že tohle se prostě nedá vysvětlit, to se musí zažít. Noční klub bylo to první, co jsem od Kulhánka přečetla a je asi moje nejoblíbenější z jeho tvorby. Jedná se o krátkou dvoudílnou sérii. Druhý díl se jmenuje (aby se to nepletlo) Noční klub a něco málo o něm najdete tady:

Anotace: V první polovině Nočního klubu se pozorný čtenář dověděl, jak si zařídit věčný život. V této polovině se i podstatně méně pozorný čtenář doví, že věčnost může být daleko kratší, než jen krátká: Automatické zbraně, břitká ocel, pan Wries, pan Van Vren... Na obálce je obraz od slavného španělského malíře Luise Roya na téma Hekaté, řecká bohyně zkázy a náhlé smrti. Nemyslíme si - kdyby se tato kniha odehrávala v Řecku - že by se Dáma s brouky tvářila tak odpočatě...

Opět je v anotaci narážka na častou smrt, na kterou se můžete v téhle knize (v obou) těšit. A skutečně se nepletou. Tyhle knihy rozhodně nejsou pro děti. Jsou plné násilí, které je popisované bez pardonu. Co bych se ale dál vykecávala, podívejte se radši na ukázku. Tentokrát bude trochu delší, ale pokud se vám bude líbit, můžete si být jistí, že si Kulhánka zamilujete.

Ukázka: Jindřich Václavík si připadal jako ve snu: Ten úředník vytáhl z kazety nastřelovací kladivo, nastřelil do stropu dvě ocelová oka a do každého zavěsil jednoduchou opratku z modrého silonového provazu - pak pečlivě změřil vzdálenost k podlaze a obě trochu zkrátil.

"Poprava bude vykonána ihned. Oběšením." To ten neuvěřitelný člověk řekl, když kazeta s kladivem zmizela zpátky v aktovce. 

“To.... to nemůžete! V Čechách není trest smrti! My jsme nemocní! Patříme do ústavu!”

“Ano, možná ano,” Kristýna dotáhla paní Václavíkové smyčku a zkontrolovala, jak na povadlém krku sedí. Černý kocour ležel na slamníku a pošvihával ocasem. Paní Václavíková měla maso na levé tváři stržené skoro na kost - čtvero škrábanců vypadalo jako od tygra.

Václavíkovi stáli na zelených přepravkách, každý na jedné, a napnuté modré oprátky se ve světle žárovky za drátěným krytem mastně leskly.

“Bohužel je tu příliš nízký strop, takže se neoběsíte tra­dičně, zlomením vazu, ale udusíte se. Co jsem kdy viděl, není to příjemné. Omlouváme se,” řekl Postrach.

“Nemůžete nás popravit! V Čechách není trest smrti!”

“Přestože se začínáte poněkud opakovat, paní Heleno, nezbývá než vám dát za pravdu. Jediný problém je, že tu jsme my - já, Kristýna a Kocour. A to znamená, že Čechy jsou daleko. Teď - s námi - je tady Noční klub. Hop.” Poslední slovo už nebylo pro paní Helenu.

Dva kopance, a dvě zelené přepravky na zeleninu odlét­ly ke zdi.

Když skončilo obvyklé divadlo se škubáním, poulením očí, povolujícími svěrači a mokrými skvrnami rozlévajícími se po kalhotách, vytáhl Postrach z aktovky řeznickou porážkovou pistoli a dvě patrony. V uzavřené místnosti to dvakrát ohlušivě třesklo.

“Jistota je jistota,” řekl Postrach, otřel zakrvácený trn pistole a schoval horké nábojnice do kapsy.

 

“Působí to docela směšně, jak vždycky říkáme to: Teď je tady Noční klub!, nebo Jménem Nočního klubu vás od­suzuji k trestu smrti” Kristýna zvedla z podlahy oranžo­vou kšiltovku promočenou lákem, zpod rozsypaných bram­bor vytáhla plynařské čidlo a z paličky na maso obrala chumáč svých vlasů.
"Směšně... Možná ano, ale všimni si, oni se nikdy nesmějí."