Oficiální text distributora: Amélie žije v pařížské čtvrti Montmartre, která je světem sama pro sebe. Je číšnicí v místním bistru, nakupuje u místního zelináře, zdraví sousedy jako na malém městě. V jejím životě se nikdy neudálo nic zvláštního, až na matčinu kuriózní smrt, nad níž Améliin tatínek stále truchlí. Amélie by asi zůstala smířená se svým osamělým údělem, kdyby jednoho dne neobjevila ve svém bytě ukrytý poklad v podobě staré krabice s památkami na dětství někdejšího nájemníka. Nejenže se Amélie rozhodne po letech doručit krabici jejímu majiteli, ale dospěje současně k poznání, že může pomáhat zlepšit a napravovat okolní svět. Když pak jednoho dne objeví člověka sbírajícího u nádražních fotoautomatů zahozené podobenky cizích lidí, Amélie se zamiluje. Trvá to ale ještě nějaký čas, než se seznámí s Ninem a než mu dovolí rozšifrovat její tajemné zprávy.
I když se seznam filmů, které chci jednou vidět neustále prodlužuje, rozhodla jsem se zase vrátit k Amélii. Takhle kouzelný film totiž jen tak nenajdete. Všechny postavy, které se zde objeví jsou neuvěřitelně výstřední, ale zdají se také strašně skutečné. Podobné lidi přece potkáváte na ulici, ne? Jen si jejich zvláštnosti na první pohled nevšimnete, protože ty jsou velmi dobře skryté. Celý příběh je navíc doplněn úžasným soundtrackem a člověk si jen přeje, aby mohl v takovéhle vesničce uprostřed velkoměsta žít také. Ale nejde jen o to místo, jde o atmosféru, kterou mu dodali tvůrci úžasné Amélie. Cokoliv co zde můžu říct se ale nevyrovná jednomu komentáři na CSFD. Jedná se o komentář uživatele Tyler a já si ho tady bez dovolení půjčím:
Bylo 15. listopadu 2002, 20 hodin 47 minut a 31 vteřin, na ulice se začal hebce snášet první sníh, vzduch byl chladný, vločky studily na tváři a starý bělovlasý muž marně zápasil s deštníkem. V téže vteřině drobná dívka rozezněla smíchem celé foyer kina Centrál tak hlasitě, až trojice nedaleko stojících lidí otočila hlavy jejím směrem. Stále v ten samý moment policejní hlídka před kulturním domem Střelnice zvědavě pozorovala skupinku mladíků opakujících si nové taneční kroky. Ve stejný okamžik stínil mohutný dub odcházejícím divákům výhled na Baťkovo náměstí a jen jedna pouliční lampa blikotavě osvětlovala místo pod stromem, kde zatoulaný pes hladově očichával odhozený obal od svačiny. V tutéž vteřinu ve čtvrtém patře činžovního domu č.p. 833 v Nerudově ulici si malý David zakryl peřinou hlavu, aby tatínek, který zrovna nakoukl do jeho pokoje, nepoznal, že ještě nespí. A v té samé chvíli si Vladimír Endresl, devatenáctiletý snílek jenž má rád zvuk nárazů kapek deště do okna, uvědomil, že "Amélie z Montmartru" si právě našla místo v jeho srdci...
Kdo Amélii nikdy neviděl, okamžitě doporučuju nápravu. Tenhle film nemůžete propásnout. Kdybych mohla, dala bych jí hvězdiček třeba milion, ale mé možnosti jsou omezené, takže se budu muset spokojit jen s pěti.
1 komentářů:
Ano taky tenhle film miluji a když jsem nad tím tak přemýšlela, ani nevím proč není na něm nic úplně úžásného, ale prostě celkově je tak milý, krásný, dojemný, dokonale sladěný a s krásnou muzikou :)
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)