To jsou teda záludnosti tohleto. Na délku knih při čtení skutečně nekoukam, takže takhle z hlavy nevim. Podívala jsem se ale na počet stran pár žhavých kandidátů z vlastní knihovny a máme tu vítěze.
J. K. Rowling - Harry Potter a Fénixův řád
Anotace: Pátý díl příběhů mladého čarodějnického učně Harryho Pottera a jeho věrných kamarádů Rona a Hermiony. Napětím a nervozitou byly poznamenány už prázdniny a hned od začátku pátého ročníku přichází jeden otřes za druhým: na bradavické škole totiž z vůle Ministerstva kouzel došlo k závažným změnám a atmosféra strachu houstne každým dnem víc a víc. Nerozlučná trojice přátel však přesto dokáže kolem sebe soustředit dost studentů, kteří nebudou chtít se založenýma rukama čekat, až je zlo zahubí. To, co zažijí, už nejsou jen neškodná dobrodružství!
Kosmas hlásí, že tenhle díl má přesně 800 stran. Problém ale zůstává v tom, že i když třeba takové Letopisy Narnie mají stran méně, jsou ve větším formátu, takže pokud by se to počítalo na slova, nejspíš by vyhrály ony nebo něco úplně jiného. Na počet stran je ale v mé knihovně (alespoň z těch knih, které se zdály mít šanci na vítězství) nejobsáhlejší právě 5. díl Harryho. A rovnou jdu zkoumat na zítřejší otázku, která z mých knih má nejmenší počet stran, protože to překvapivě taky netuším.
Tak tahle otázka je jednoduchá, už jsem to tu dokonce i zmiňovala v první části meme Knihy, ke kterým se vracím.
Vítězslava Klimtová - O statečném skřítku Drnovci
Anotace: Víte, že malí skřítci vylézají ze země vždycky jen jednou v roce, a to brzy ráno 1. května? Když je maminka včas najde a zavolá jménem, mohou zůstat na zemi. Takto Holubinka našla copatou Drnůvku, neposedu Špuldu a zlatovlasého Bukvínka. Táta Drnovec se o svou rodinu vzorně stará a statečně chrání nejen ji, ale i rodný Buk nebo zatoulaného zajíčka Ouška. Drnovcům také pomáhá Babí, která bydlí lidské chaloupce, má bílé vlasy, modré oči a dobrý úsměv. Do všeho se motá Ťapka, zvědavý pes, který chce všechno vědět a všude strká svůj studený čenich. A jaká dobrodružství prožívali, jaká nebezpečí překonávali, s jakou odvahou pomáhali? To se dozvíte, až se začtete do příběhů statečného skřítka Drnovce.
Co k tomu říct? Myslím, že projednou skutečně nemám slov :)
Tohle je pro mě zvláště těžká otázka, protože nemám v úmyslu se vdávat. Dlouhodobý vztah beru, ale svatba? Ne, díky. Příliš nestabilní záležitost, která se potom těžko bere zpět. Každopádně pokud už někoho, napadá mě jediný člověk:
Jane Austen - Pýcha a předsudek
Anotace: Idylická románová komedie z anglického venkovského prostředí je lehce ironickým příběhem o rodinných vztazích mezi příslušníky středostavovské společnosti. Není pochyb o tom, že hrdinka románu, Lízinka, je sama Jane Austenová (1775-1817). Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se neprovdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny důrazně odmítla), neobráží se v jejím díle žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně bavila – asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generaci kupředu. Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty než Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku.
Tohle je prakticky nezodpověditelná otázka. Každý člověk, i vymyšlený, je originál a tudíž najít takovou postavu, která by mi byla podobná je neproveditelný úkol. Rozhodla jsem se to tedy pojmout jinak. Postava, jakou bych jednou chtěla být.
Vicky Myronová - Dewey
Anotace: Jedno chladné zimní ráno jde Vicki, vedoucí malé iowské knihovny, vybrat ze schránky vrácené knihy a objeví v ní droboučké, na kost promrzlé kotě, které tam někdo předešlou noc vhodil. Vytáhne zubožené zvířátko z hromady těžkých svazků, a jakmile se jí schoulí do náruče, je rozhodnuto. Kocourek pojmenovaný Dewey podle slavného amerického knihovníka se stane trvalým inventářem knihovny. Jak moc může nějaké zvíře ovlivnit osudy lidí? A dokáže opuštěné kotě změnit život jedné malé knihovny, pozvednout tradiční americké městečko a nakonec se ještě proslavit po světě?
Jen pro pořádek. Nechci být jako Dewey, i když být někdo, kdo dokáže vytušit když lidé v jeho okolí potřebují pomoc a je schopný jim přinést radost do života také není špatné. Ale ne, já chci být jako Vicky. Samozřejmě bez toho manžela alkoholika. A také nechci být svobodná matka. Ale jednou, a doufejme že se mi to brzy vyplní, bych vážně chtěla pracovat v knihovně. Ani nemusím být vedoucí, jen jeden z malých pracovníčků, lidí za pultem, kteří pomáhají návštěvníkům najít knížky, vybrat, které by se jim mohly líbit a potom jim umožní, aby si tyhle poklady vzali domů. Sice jen na omezenou dobu, ale i tak lidem přinášejí radost.
Nebo bych chtěla být v kanceláři. Brát do rukou nové přírůstky, zapisovat je, zadávat do katalogu, nebo třeba i vybírat, které knihy knihovna nakoupí. To by byla úžasná práce. A chtěla bych, aby knihovna, ve které možná jednou budu pracovat, byla stejně pohodová, jako ta v Deweym. Místo, kam lidé rádi chodí, i třeba jen posedět, přečíst si noviny, promluvit s ostatními návštěvníky. Rozhodně ne jako univerzitní knihovna, kde musí být ticho a všichni do jednoho jsou návštěvníci vystresovaní, protože jediný důvod, proč do téhle knihovny přišli, je nějaká strašně nudná práce do školy. Ale obyčejná městská knihovna a já její knihovnice. To je můj sen.
Oficiální text distributora: Tim Roth ako Dr. Lightman je popredný svetový expert na odhaľovanie lží pomocou sledovania ľudskej mimiky, mikrovýrazov a gest. Dokonale dokáže analyzovať tvár, reč tela, hlas a reč, vďaka čomu vie rozpoznať pravdu. Analýzou výrazov tváre môže čítať aj pocity – od ukrývanej nenávisti cez sexuálnu príťažlivosť až po žiarlivosť. Tieto výnimočné schopnosti sú zároveň aj prekliatím v jeho osobnom živote, pretože aj rodina a priatelia klamú rovnako ľahko ako zločinci. Vo svojej spoločnosti The Lightman group, s ktorou spolupracujú napríklad FBI či CIA, spolu so svojimi kolegami odhaľuje rôzne zločiny a priznania.
Lie to me. Jeden z mála detektivních seriálů, který skutečně stojí za to. Mám ráda tyhle zvláštní, kde neobjevují stopy obyčejnou policejní prací. Takové CSI mě prostě nebaví, protože vždycky nějak zázračně přijdou na tu jednu stopu, která by jinak nebyla nalezena. Za to miluju Bones, protože tam se věda, na které staví, zdá být uvěřitelná. Stejně tak Lie to me. Hádám, že některé ty premisy o lžích a univerzálních výrazech jsou poněkud nadnesené, základní myšlenka se ale zdá pravdivá a čtení lží z obličejů a gest se prostě nikdy neomrzí. Lightman je jednoduše génius a i kdyby vás tak úplně neuchvátila výuka, jak rozpoznat lži, rozhodně vás zaujmou postavy. Cal je tak úžasně arogantní, až to není hezké. Gillian, upjatá puntičkářka, se ho snaží udržet co možná v mezích slušnosti. Do toho ještě Loker a Torres, kteří oba skáčou, jak Lightman píská jen aby získali jeho uznání. A nakonec Emily, Lighmanova dcera, která jediná má Cala přečteného. Za mě **** a vřelé doporučení :)
Vzhledem k mému obvyklému výberu knih je poměrně obtížné na tohle odpovědět. Nejsem kněžka chrámu někde ve starém Egyptě, můj přítel není upír, za domem se mi nepoflakují vlkodlaci a už vůbec neumím kouzlit. Na staré dívčí románky se mi nechce vzpomínat a vlastně ani ty by do této kategorie nespadaly. V mém životě nějak nefunguje taková ta telenovelácká osudová láska, která překoná všechny nesnáze. Kterou knihu tedy přiřadit k dnešní kategorii?
Karen McCombieová - Alice a ...
Anotace: Hledáte dóóóst dobrou kámošku? Třináctiletá Alice bude pro vás tou nejlepší. Hrdinka dóóóst dobrých příběhů řeší stejné problémy jako všechny holky po celém světě: spory se sourozenci, nepochopení ze strany rodičů, vztahy s kamarádkami a první lásky. Pro začátek varování: Nikdy si nezkoušejte ostříhat ofinu, když máte špatnou náladu.
Znáte Alici? Že né? Tak to je veliká chyba. Když jsem byla mladší, doslova jsem ji milovala. Doma mám 14 knížek z této série, a to se obávám, že mi ještě alespoň dvě chybí. Každopádně Alici jsem vybrala k tomuhle dni proto, že je to obyčejná holka. Bydlí v normálním domě, má né tak úplně normální rodinu, nějaká ta zvířata. Má kamarády i lidi, které tak úplně nemusí. Je platonicky zamilovaná. Řeší problémy se školou. Prostě normální, jednoduchý život. A takový je i můj. Alespoň v základních bodech.
Oblíbených autorů mám hodně. Několik se tu už objevilo. Douglas Adams, C.S. Lewis, Jiří Kulhánek, Laurell K. Hamiltonová i J. K. Rowlingová už měli tu čest. Několik se ještě objeví v dalších dnech. Chtěla jsem sem dát ale taky něco z jiného soudku. Zatím tady máme oblíbené spisovatele píšící o mimozemšťanech, kouzelných říších, upírech a kouzlech v našem světě. Chtělo by to aspoň doušek reality. Sice poněkud staré a pravděpodobně i poupravené reality, ale přeci:
Christian Jacq - Z lásky k ostrovu Philae
Anotace: Na svatém ostrově Philae na jižní hranici Egypta žije v 6. st. po Kristu poslední společenství věrné staré egyptské tradici. Neoblomně odmítá křesťanství, které již ovládá celou zemi. – Hlavními postavami poutavého románu jsou krásná Isis, představená společenství, která vede nerovný boj se všemocným biskupem Teodorem, a Sabni, kterého k Isis poutá nezničitelná láska. Spolu s ní vlévá důvěru do srdcí těchto posledních stoupenců starých tajemství a obřadů.
Starověký Egypt. Kdo by ho nemiloval? Alespoň já rozhodně. Některé dívky si přejí být princezny, já chtěla být egyptoložka. Naštěstí mě to brzy přešlo. Každopádně bibliografických románů jsem přečetla tunu a jedním z mých oblíbených autorů tohoto žánru je právě Christian Jacq. Jedná se o egyptologa, takže všechna data jsou pravdivá, jen do suchých faktů přidává ještě šmrnc nějakého toho příběhu. Z lásky k ostrovu Philae byla první kniha, kterou jsem od Jacqa četla a okamžitě jsem se zamilovala. Ta odhodlanost, se kterou hlavní postavy (Isis a Sabni) chránily svůj malý koutek světa, který ještě neovládlo křesťanství, mi prostě učarovala. Pokud tedy máte zájem o velice působivé knihy ze starého Egypta a dosud jste nenarazili na Christiana Jacqa, rozhodně doporučuji. Nemáte co ztratit. :)
Tak tahle otázka je rozhodně jednoduchá. Knihy, které jsou schopné změnit něčí život, těch musí být hodně málo. U mě to dokázal Harry Potter.
J. K. Rowlingová - Harry Potter a Kámen mudrců
Anotace: Až do svých jedenáctých narozenin si o sobě Harry Potter myslel, že je jen obyčejný chlapec. Pak ale dostal soví poštou dopis, kterým byl zván ke studiu na prestižní soukromé Škole čar a kouzel v Bradavicích, a jeho život se rázem proměnil. Leccos se dozvídá o minulosti svých zemřelých rodičů, získá pár dobrých kamarádů, naučí se mistrovsky hrát famfrpál a kvůli Kameni mudrců podstoupí smrtelný souboj se zloduchem Voldemortem...
Před Harrym jsem si občas večer před spaním přečetla pár stránek z rozečtené knihy. Jednu knihu jsem četla několik měsíců a nijak zvlášť se o dění v ní nezajímala. Byly to tehdá hlavně pohádky a dobrodružné příběhy, ale nic světoborného. Když se mi ale dostal do rukou první díl Harryho, zjistila jsem, že člověk může mít ze čtení opravdovou radost. Že existují knihy, které vás svým příběhem úplně pohltí, knihy, od kterých se nebudete moct odtrhnout. Knihy, u kterých chcete, aby nikdy neskončily. Po přečtení prvních dvou dílů a při čekání na další, jsem se poprvé podívala se skutečným zájmem do knihovy. Uprosila jsem rodiče, aby mi zařídili průkazku a začala jsme pravidelně chodit. Samozřejmě jsem byla malá, takže jsem četla pomalu, i když jsem se snažila, ale poměrně brzy jsem se z jedné knihy za několik měsíců dostala na několik knih za jeden měsíc. Díky Harrymu jsem oběvila skutečné kouzlo knih. A kdo ví, jak by můj život vypadal, kdybych na tohle tajemství nikdy nepřišla :)
Oči jsou důležitá věc, na tom se asi všichni shodneme. Čtení je zábavná činnost, na tom se také shodneme. Jak moc se ale staráte o to, aby tahle zábavná činnost neublížila tak důležité věci?
Nedávno jsem se bavila s několika lidmi a mimo jiné přišla řeč i na mé brýle. Kamarád si je vyzkoušel, jakože ha ha a najednou se podivil, jak moc silné vůbec jsou. Tomu se diví každý. 5 dioptrií na každém oku není v nějakých 22 letech tak úplně normální. Samozřejme, může za to genetika. Když mají oba rodiče i starší sestra brýle, předpokládá se, že i nejmladší z rodiny nakonec brýle mít bude. S čím se ale nepočítá je, že na tom se svou vadou zraku budu zdaleka nejhůř. Sestra nemá ani celé 2 dioptrie, rodiče mají oba kolem 3. Já mám pět a je mi jasné, že až zase půjdu na oční, zjistí mi další kousek navíc.
Když jsem zkoumala jak to vlastně je s poškozování zraku, našla jsem dva protichůdné články:
Mýtus: Čtením v šeru si zkazíte oči
Také vás rodiče strašili tím, že si čtením při baterce pod peřinou zkazíte oči? Nemusíte se bát. Vyvrácením tohoto mýtu se zabývala celá řada vědců a všichni dospěli k jednoznačnému závěru, že čtení při nedostatečném světle váš zrak nepoškodí. Například v roce 2007 si dvojice vědců, Rachel Vreemanová a Aaacon Carrol, dala práci se shromážděním všech studií provedených doposud na toto téma.
Porovnávali jejich výsledky a dospěli k závěru, že čtení při nedostatečném světle sice oči vyčerpává a budete poté unavení, ale tento negativní efekt je pouze dočasný a k žádnému trvalému poškození očí v této situaci nedochází. Dojít může také k pocitu suchých očí, protože člověku dělá větší potíže při nedostatečném světle zaostřit a méně často mrká. Závěry svého zkoumání autoři zveřejnili v British Medical Journal.
Co ohrožuje naše oči?
Oči ohrožuje řada negativních jevů, některé ovlivnit a omezit můžeme, jiné nikoliv. Mezi největší nepřátele zraku patří:
UV záření - oči před ním musíme chránit brýlemi s UV filtrem. Naprostou nezbytností jsou na horách a v jižněji položených krajích. Neustálé mhouření očí před sluníčkem způsobí nejen vrásky v obličeji, ale nadměrné UV záření může nenapravitelně poškodit oční čočku a sítnici.
znečištěné ovzduší -- smog, cigaretový kouř, průmyslové exhalace. Tyto látky jsou zdrojem volných radikálů, částic, které poškozují nejen oči, ale mohou negativně ovlivnit také celkový zdravotní stav.
nadměrné namáhání očí -- např. čtení při nedostatečném nebo nevhodném osvětlení, dlouhodobé sledování televize, dlouhodobá práce na počítači a pod.
nevhodná strava, která organismu neposkytuje dostatek antioxidačních látek, potřebných k regulaci volných radikálů
Takže čemu věřit? Že za stav svého zraku nemohu, nebo že jsem si původní vadu mnohonásobně zhoršila čtením při slabém světle? Jako malá jsem samozřejmě byla upozorňována, že mám mít vždy pořádné světlo, když čtu. Brala jsem to ale na lehkou váhu. Čítala jsem po nocích při jediné lampičce, nebo v koupelně, kde světlo skutečně stojí za nic, abych nikoho nerušila. Teď mi ale dochází, že jsme dřív neměli v dětském pokoji dostatečné osvětlení, ani když člověk rosvítil všechno co mohl. Samozřejmě, předpokládám, že pokud čtete jednou týdně půl hoďky při špatném světle a nemáte v celé rodině historii vady zraku, nic se vám nestane. Co když ale čtete často a dlouho? Dá se věřit tomu, že vaše oči budou jen unavené?
Já tomu nevěřím. Ze začátku jsem si z brýlí nic nedělala, měli je všichni ostatní z rodiny, není na tom nic zvláštního. Když už jsem ale překonala oba rodiče a stejně se zhoršování nezastavilo, začala jsem na sebe být víc opatrná. Bez přídavného osvětlení čtu jen pokud je venku opravdu světlo a jasno. Jakmile se začne stmívat, i když je obloha ještě světlá, rozsvěcím. Přestala jsem číst ve vaně, protože v koupelně se prostě dostatečného osvětlení nedovolám. Přímo k posteli jsem si postavila obří stojací lampu, místo malých lampiček, které jsou stejně většinou na nic. Tedy ne všechny. Ale jistě uznáte, že rozdíl je rozpoznatelný na první pohled:
To ani nemluvím o takových těch geniálních pidilampičkách, které stačí připnout na knihu a můžete číst, kdekoliv se vám zachce. To se lidi vážně zbláznili? Několik led diod rozhodně není dostatečné světlo, aby člověk mohl číst knížku.
Na druhou stranu ale ani příliš světla není dobré. Například, pokud máte knihu se zářivě bílými stránkami a při čtení vám do ní přímo svítí slunce, i to namáha oči, protože je zase musíte různě mhouřit. Mě třeba při čtení i vadí, když jedu třeba vlakem, svítí slunce a jedeme lesem, takže se na stránkách knihy střídá světlo a stín. Nevím, jestli jim to přímo ubližuje, ale mě z toho bolí oči. A předpokládám, že když z něčeho oči bolí, tak to pro ně nejspíš nebude dobré. Ve vlaku se to dá jednoduše vyřešit, prostě knihu natočím tak, aby stránky byly celé stíněné, v autobusu by to ale mohl být vzhledem k omezeným manévrovacím možnostem problém.
Navíc mě vždycky překvapí, jak málo lidí ví, že si právě ve vlaku může rozsvítit. Samozřejmě ne v osobáku, ale v rychlíku v kupé i ve společném vagonu jsou vypínače, kterými si jednoduše rozsvítíte. Potom člověk jen sleduje, jak se ta chudák pani snaží číst časopis při světle z uličky, když by stačilo jen vstát a cvaknout. Samozřejmě, pokud světlo v kupé nefunguje, nebo je těsně před prasknutím a bliká, potom už člověku není pomoci.
Stejná pravidla platí i pro čtení z počítače. Nikdy, pokud mám číst delší dobu nějaký souvislý text, nečtu potmě, ale rozsvítím si stejně, jako bych četla z papíru. U elektronických čteček je to to samé. Ať máte podsvícenou, nebo tu s technologií elektronického inkoustu, vždycky je nutné si k ní ještě posvítit, stejně jako při čtení klasické knihy.
Čemu vy věříte? Je kazení očí čtením v šeru jen mýtus, nebo může skutečně poškodit zrak? Já sice skutečně nevím, do doktora mám daleko, ale říkám si, že "better safe than sorry" (jistota je jistota). Také jste ohledně svého zraku téměř paranoidní, nebo to neřešíte? Čítávali jste jako malí s baterkou pod dekou? A jak je na tom váš zrak?
Jako fyzicky špatně? Těch by se našlo. Poslední dobou nejsou nechutné scény tabu ani v knihách pro mladší čtenáře, než jsem já, takže knihy, ze kterých je mi špatně se i nějaké najdou. Jedna knižní série ale v tomhle vede. Každý díl se zdá být v otázce nechutnosti odvážnější než ten předchozí:
Laurell K. Hamiltonová - série o Anitě Blakeové
Anotace: Vampyrismus je v USA legální. Za úplatu vám oživovatelé povolají z hrobu zombii dle vašeho výběru. Po některých hřbitovech se potulují ghúlové. Nemrtví by možná měli mít hlasovací právo, ale kdo zastaví ty, kteří začnou zabíjet lidi? Vedlejší zaměstnání oživovatelky Anity Blakeové je právě lov a exekuce odsouzených upírů. Co ale Anita udělá, když je žádána o pomoc při vyšetřování případu několika zavražděných upírů? Upíři jsou přece taky lidi. Nebo ne?
Vítejte v St. Louis, ve městě lovců, oživovatelů, lykantropů, vúdú šamanů a lidí, kteří uvízli v síti upířích intrik. Co se skrývá za zavřenými dveřmi Církve věčného života, v podzemí Cirkusu prokletých nebo upířího nočního klubu Provinilé slasti?
A když to někdo zjistí, o kolik bude jeho životnost delší než životnost mýdlové kachničky v proudu Missouri?
Neberte mě špatně, já Anitu miluju, ale přecijen, některé věci Laurell už možná trochu přehání. Nemusela by při popisu zranění a všech nechutností, které si upíři a zvířodlaci navzájem dělají, být ta grafická. Samozřejmě na zvracení mi ještě nebylo, na to mám příliš silný žaludek nebo možná příliš slabou představivost, ale kolikrát si říkám, že to už je prostě trochu moc. Zvláštní ale je, že ta nejnechutnější věc, alespoň v mých očích, kterou kdy napsala se tak úplně zranění netýká. Jedná se o jednu scénu z poslední knihy, Obsidiánového motýla, a to konkrétně scéna s obětováním bohům. Co si ten chudák musel udělat a potom co mu dělal ten upír. No prostě fuj. A ne, gayové mi nevadí. Jen si nerada představuji některé praktiky. A navíc takhle přikořeněná praktika. Na to jsem žaludek skutečně skoro neměla.
Popis z CSFD: Drama z produkce BBC je v podstatě pokračováním příběhu o doktoru Jekyllovi a panu Hydeovi. Je rok 2007 a doktor Jackman čelí své druhé osobnosti s pomocí moderní technologie (GPS, diktafon, atd.), ale i to se zdá být málo. Musel opustit rodinu, aby je uchránil, a navíc po něm pase tajemná organizace, která existuje jen proto, aby jej zkoumala. Pan Hyde totiž může být dalším krokem v evoluci.
Moffat je génius. Co jiného může tenhle šestidílny seriál být, než dílem génia? Doktor Jekyll a pan Hyde. Kdo by ten příběh neznal? Co by se ale stalo, kdybychom ho posunuli do současnosti? Samozřejmě ne doslova, ale jeden z těch dvou přeci musel mít potomky, kteří by nesli stejné znaky řekněme rozdvojené osobnosti. A tak se setkáváme s doktorem Jackmanem. Moderním doktorem Jekyllem. Jackman má ale se svým panem Hydem dohodu, rozvrh přeměn a neustálý dohled pomocí GPS a vzkazů na diktafonu. Drží Hyda na uzdě, protože ten ví, že kdyby něco provedl a Jackman by to zjistil, okamžitě by se šel udat na policii. Jenomže i doktor Jackman má tajemství před svým alter-egem. Má totiž rodinu. Ženu a děti. A za žádnou cenu nechce, aby se seznámili s panem Hydem.
Postupně se dozvídáme o dvojím životě doktora Jackmana, každý jeho detail, podíváme se i do jeho minulosti, a s každým dílem se přibližujeme k odkrytí toho největšího tajemství. To vám ale samozřejmě nebudu prozrazovat.
Tenhle seriál, spíše než seriál připomíná film. Hodně dlouhý, rozkouskovaný film. Příběh sám je totiž trochu moc složitý, než aby se dal nacpat do nějakých dvou hodin, takže ho nacpali do padesáti minut. Šestkrát. Jinak vážně musím pochválit celé zpracování, scénář, soundtrack, kameru a hlavně obsazení. James Nesbitt je naprosto úžasný. No vážně, pokud chcete zažít perfektní hereckou symfonii, a je vám, řekněme, alespoň 15 let, rozhodně doporučuji. A co ještě zbývá říci? Ano, už si vzpomínám. **** panu Jekyllovi. Nedokážu přesně říct proč nedostane plný počet, ale někde v hloubi mám pocit, že si ho prostě nezaslouží. Musí se spokojit jen s nějakými 90%.
Další těžká otázka, už proto, že se obvykle klasicky děsivým knihám vyhýbám. Horory a thrillery prostě nejsou pro mě. Nedívám se na ně ani jako na filmy a ta představa, že budu několik hodin sedět nad knihou a dobrovolně si do mozku ládovat děsivé obrazy, kvůli kterým potom nebudu moct spát, mi prostě přijde nesmyslná. Sebemrskačství skutečně neholduji. Je tu ale jedna, která mě děsí z úplně jiného důvodu:
Dave Pelzer - Dítě zvané "To"
Anotace: Kniha Dítě zvané To je šokující historií jednoho z nejkřiklavějších případů týrání dětí v dějinách Kalifornie.
David Pelzer v ní s ohromující otevřeností vypráví neradostný příběh vlastního dětství. Nervově labilní matka-alkoholička jej surově týrala, bila a trýznila hladem. Chybělo málo a malý Dave by jejím nelidským, sadistickým hrám podlehl. Chtěl-li však přese všechno přežít, musel se naučit hrát podle matčiných pravidel. Pro tuto krutou ženu se vlastní syn stal bezprávným otrokem, přestal být dítětem, stal se pouhou věcí. V matčiných očích byl jen To.
Takovéhle příběhy mě skutečně děsí. U těch hororových si mohu prostě říct, že to by se nikdy nestalo, je to přece jen pokřivená fantazie autora, jenomže to na tyhle nefunguje. Tohle je totiž autobiografie. Neexistuje žádné záchrané lano, které by vás z té hrůzy vytáhlo do krásného světa, ve kterém se podobné zrůdnosti prostě nemohou stát.
Někde ve světě totiž skutečně existuje žena, která je schopná dva své syny bezmezně milovat a toho třetího týrat. A není to jen tak ledajaké týrání. Ona je ve své zvrácenosti neskutečně vynalézavá. A obávám se, že rozhodně není sama. Kolik dětí je vystaveno podobnému zacházení? Davova matka mu nedávala najíst, nutila ho spát na kavalci ve vymrzlém sklepě, používala ho jako otroka a pokud svou práci neodvedl dokonale nebo v časovém limitu, přišel krutý trest. Pokud chcete o hrůzách, které prováděla svému synovy od jeho 4 let, vědět více, přečtěte si tuto knihu, nebo postačí i některá recenze. Jsou lidé, kteří by na celou knihu neměli žaludek. Existují ještě další dva díly. Druhý (Ztracený chlapec) vypráví o Davově životě od 12 let, kdy byl předán do péče státu a o jeho zkušenostech s pěstounskou péčí. Třetí díl (Člověk jménem Dave) je o tom, jak se člověk s takto poznamenaným dětstvím vyrovnává se svou minulostí prakticky celý svůj dospělý život. Je vůbec možné něco takového překonat?
Nedávno mě napadlo (čti dožralo) hned několik věcí, co se světa knih a knižních blogů týče. A poněvadž psát o každé zvlášť nemá smysl, protože mé nejspíš nesmyslné stížnosti stejně nevydají na moc dlouhý článek, rozhodla jsem se sepsat to všechno postupně do jednoho článku a tady je výsledek:
Neustálá otázka meme, projektů a jejich autorství
K tomuhle už bylo na různých platformách řečeno mnoho. Nejlépe to asi shrnula Abyss, takže jen opravdu ve zkratce: lidi, nebuďte blbí. To, že si někdo vypíše z knihy dvě věty a následně je zveřejní pod nejakým vtipným názvem nejlépe s aliterací, z něj ještě nedělá prvotního autora vypisování vět. Samozřejmě se to týká i mnohem promyšlenějších projektů, ale proboha, lidi, vzpamatujte se.
Experti na knižní série, kteří ovšem viděli pouze film
Nejvíc se tohle pořád ještě týká Stmívání. Naprosto miluju všechny ty posměváčky, kteří se nestydí útočit na základě filmu (který, jak všichni víme je vždy horší, než kniha) i na předlohu a na samotného autora. Ano, pokud si přečtete celou sérii (nebo bych se spokojila i jen s prvním dílem, což pro mnohé z těhle inteligentů zabere i tak minimálně rok), potom můžete kritizovat až do aleluja, ale do té doby, se prosím omezte jen na kritiku herců, kamery a podobných věcí. To, že je scénář slátanina přeci ani vzdáleně neznamená, že knižní předloha je zhovadilost nejvyššího kalibru.
Například právě u Stmívání se neustále všichni smějí myšlence třpytícího se Edwarda. Ale pokud by si knihu přečetli, nepřišlo by jim to z původního popisu ani trochu směšné. Potom mě skutečně naštve takovýhle vtípek:
Nebo se prostě nepřestanu divit těm expertům, kteří se podívají na filmy o Harrym Potterovi a tvrdí, že už knihy číst nepotřebují, protože příběh znají. To si jako dělají humor??
Nejsmutnější ale je, když se třeba při sestavování seznamu četby k maturitě, většina mých spolužáků podívala na pár filmů, natočených podle knih a napsala si je do četby. Copak si neuvědomují, jak obrovský rozdíl to je, a že to, že viděli film, je ani zdaleka neopravňuje tvrdit, že četli knihu? Ano, uznávám, že u několika výjimek to vyjde na stejno, protože scénář skutečně odpovídá předloze, ale tuhle výjimku stejně nepoznáte, pokud neznáte předlohu, že?
Otázka recenzních výtisků
Nechápejte mě špatně. Recenzní výtisky jsou skvělý nápad. Pomohou rozšířit povědomí o knize, pomohou chudým ale nadaným recenzentům. Na tom není nic špatného. Co mě ale štve, je drzost některých lidí. Člověk si založí blog, napíše jednu recenzi a už si říká recenzent a píše do nakladatelství. Pokud je tomu člověku navíc nějakých patnáct let, jedná se dle mého o o to větší drzost. Samozřejmě nepopírám, že někteří z těchto mladičkých recenzentů jsou skutečně dobří, dokáží napsat kvalitní recenzi bez spoilerů, dokáží vypíchnout všechno v knize důležité a dají si s tím skutečně hodně práce. Přecijen vyšší věk ještě neznamená vyšší kvalitu recenze. U většiny to tak ale je. Člověk se prostě musí tak říkajíc vypsat. A navíc, jak pečlivá asi bude většina těhle dětí? Asi moc ne, že.
To by potom člověk zaplakal, když vidí ty drzouny, kteří si založí blog jen aby si mohli psát o knihy zdarma a nakladatelství jim na to skočí. Teď si asi říkáte, že dost možná jen závidím, protože já sama recenzní výtisky nedostávám. Není tomu tak. O žádné jsem si nepsala a ni psát nehodlám. Mám soudnost, co se týče kvality mých recenzí. Tedy, já bych je tak ani nenazývala. Píšu je totiž převážně pro sebe. Nedržím se nějaké struktury, nesnažím se utvořit ucelený obraz o knize. Prostě napíšu, co jsem si při čtení myslela. A ne, to skutečně ještě nezajišťuje recenzi. Ta musí splňovat nějaké minimální požadavky. Jsem si docela jistá, že by se dalo dokonce najít pár knih o tom, jak recenzovat knihy. Každopádně já za celý život napsala přesně tři recenze, které se tak nestydím nazvat. Všechny byly kvůli předmětům do školy (každý semestr hezky jednu) a daly mi tolik práce, že mi za to těch pár řádek s vlastním názorem skutečně nestojí.
Samozřejmě neříkám, že by se měly recenzní výtisky nějak hromadně rušit. Jsou lidé, kteří si tu cenu knihy při psaní recenze skutečně odpracují a na jejich recenzích je to vidět. Jenom bych prosila soudnost od všech, kteří uvažují o napsání nějakého toho e-mailu do nakladatelství. Pokud nemáte blog pečlivě a pravidelně aktualizovaný po alespoň, řekněme, půl roku (já bych klidně řekla i rok), prosím, počkejte ještě. Pokud se potřebujete zeptat zkušenějších blogerů, komu a kam napsat, prosím, počkejte ještě (dokud na to nepřijdete sami). Pokud je vám méně než 16 let, prosím, počkejte ještě. Už jenom proto, že těmi stovkami e-mailů, ze kterých si třeba jen jeden, dva blogeři skutečně zaslouží získávat za své recenze knihy zdarma, snižujete možnost, že se právě na tyhle lidi dostane.
A proč sem všechno tohle píšu? Nevím, asi si jen ráda stěžuju :)
Popis z CSFD: Ed (William Shatner) je veľmi svojrázny 72ročný, trikrát rozvedený chlap. Jeho dvaja dospelí synovia, Henry (Jonathan Sadowski) a Vince (Will Sasso), sú už na jeho nespoločenské a často politicky nekorektné správanie zvyknutí. Keď Henry, spisovateľ a blogger, už nemôže zatiahnuť nájom, je nútený nasťahovať sa k Edovi, čo vytvára nové problémy v ich vzťahu otca so synom.
Seriál je založeý na odkazoch zo serveru Twitter: Shit My Dad Says, ktorý vytvoril Justin Halpern a pozostáva z hlášok jeho otca Sama.
Takže, chudák Henry se musí nastěhovat zpět ke svému otci Edovi. Ed je zlý, protivný, sobecký a necitlivý parchant, který má svůj život, svůj klid a tak to taky podle něj má zůstat. Nemá nijak rád své děti, nerad s kýmkoliv mluví a na návštěvy vybíhá s brokovnicí. Celé jeho soužití s 27 letým synem se skládá ze zlých poznámek a vtípků na Henryho účet, ten to ale snáší, poněvadž nemá na výběr. Občas do toho zasáhnout ještě Vince se svou ženou, kteří vždy přinesou vlastní dávku vtípků, ale hlavně příležitostí pro Edovy urážky. Ke konci první série se i tihle dva musí k Edovi nastěhovat, takže se situace ještě komplikuje. Navíc se snaží o dítě, toho už se naštěstí nedočkáme, protože seriál byl po 1. sérii zrušen.
Tak a co můj názor? Bonnie je protivná uječená ženská, Vince je věčně spokojený tlusťoušek, Henry je trapák nad trapáka a Eda už jsem tady popsala až až. Nějaký vtip je vtipný, nějaký přejdete přinejlepším uchechtnutím, ale na zabití času to postačí. Ačkoliv jsem celou první sérii zkoukla, nijak zvlášť mi nevadí, že další už nikdy nepřijde. Za mě tedy *** a adios amigos
A mimochodem (pro ty starší z vás), poznali byste ho ještě?
To musí být některá, kterou jsem četla hodněkrát, že? Případně bych mohla recitovat nějaké básničky. Jako třeba u matury, kdy mi recitace jediné Seifertovy básně, jakou jsem kdy uměla, zajistila krásnou jedničku z češtiny :). Ale jinak kniha, ze které umím citovat? Jednoznačně Noční klub:
Jiří Kulhánek - Noční klub
Anotace: Chcete přežít příštích tisíc let? Potom byste si měli přečíst tuto knihu. Nechcete-li, i pro vás máme dobrou zprávu - místa na hřbitovech výrazně zlevní.První polovina nového příběhu Jiřího Kulhánka je plná sveřepých slov, sveřepých tajných organizací, sveřepých zabijáků, sveřepého černého humoru a samozřejmě nemůžeme opomenout neméně sveřepý recept na dlouhověkost.Vy, kteří dáte přednost ekonomicky výhodnému místu pod tisem, nebuďte smutní, my ostatní na vás příštích tisíc let nikdy nezapomeneme.
Ach, Kulhánek. Můj milovaný Kulhánek. Tuhle knihu jsem nečetla zase tolikrát. Do pěti opakování bych se vešla, ale přesto mi velké kusance uvízly v hlavě. Už od prvního okamžiku, kdy ti dva kanibalové chtějí udělat z malé holčičky ragů, přes zahradu od sousedů zní znělka Zlaté Prahy a Kristýna skončí mezi hromadou rozbitých kompotů. Přes chvíli, kdy se Tobiáš probudí ve svém hrobě a chvíli se kamarádí s červíky, než ho zloději vykopou a on se seznámí s Tím druhým, paní Dao, Denisou a všemi ostatními milými lidmi na lodi. Až po velice zábavné bloudění Plzní na cestě z Francie do Prahy. Prostě, tohle se nedá zapomenout. A pokud to přečtete víc než jednou, usadí se v hlavě i jednotlivé větičky a člověk si jenom říká, jak to ten Kulhánek sakra dělá :)
Je tu neděle a s ní opět má pravidelná rubrika - Bylo nebylo. Poslední dobou se vede mnoho řečí o tom, jestli jsou meme k něčemu dobrá, a ačkoliv své bylo nebylo nenazývám memem, je jím inspirováno (vlastně totálně okopčeno), takže do té debaty asi taky spadá. Takže proč vlastně opisuju první tři věty z knihy, kterou danou neděli zrovna čtu? To je jednoduché. Přeci proto, že by ty věty mohly někoho zaujmout, a přimět, aby si přečetl anotaci a následně třeba celou knihu. Tak a teď k věci:
Stieg Larsson - Muži, kteří nenávidí ženy
Anotace:
Novinář Mikael Blomkvist má za úkol vyšetřit starý kriminální případ: Harriet Vangerová, vnučka průmyslníka Vangera, zmizela beze stopy téměř před čtyřiceti lety. Blomkvist se seznámí s Lisbeth Salanderovou, mladou svéhlavou ženou, nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Blomkvist a Salanderová tvoří neobvyklý pár, ale dokonalý tým. Společně začnou brzy rozkrývat temnou a krvavou rodinnou historii.
Larsson není autorem, který by se spokojil s naplněním žánrových konvencí, píše se silným zanícením pro problémy současnosti, uvažuje o vztahu politiky a morálky, klade otázky a hledá zodpovědnost. Šíře jeho znalostí odpovídá hloubce pohledu na věc, což činí příběh velmi věrohodným. Má fantastickou schopnost udržet napětí v mnoha komplikovaných paralelně se odvíjejících zápletkách a současně je brilantně propojovat. Svým bohatým jazykem a stylem navazuje na tu nejlepší severskou vypravěčskou tradici.
První věty: Byla to každoročně se opakující událost. Muž obdarovaný květinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálka dorazila, otevřel balíček a sundal z něj dárkový papír.
Ano, také jsem se pustila do trilogie Milénium. Zatím jsem přečetla jen prolog a první dvě kapitoly, ale už teď se mi na tom nezdá mnoho věcí. Je tam spousta jmen, spousta velkých slov a zatím mě to tak nějak prostě nechytlo. Uvidíme, jestli se po těhle rozjezdových kapitolách, které mají člověka nejspíš jen uvést do situace, taky v té knize neco stane. Ať stane nebo ne, rozhodně se tu o tom dozvíte :)
Tohle byla těžší otázka, poněvadž se obávám, že mi stále není úplně jasné, co všechno spadá pod kategorii YA. Ano, mohla bych si to někde najít, ale to je moc práce, takže radši vsadím na jistotu:
Maggie Stiefvaterová - Mrazení
Anotace: Romance mezi vlkodlaky. Něžný milostný příběh prodchnutý působivou melancholií a tragikou.
V lesích kolem amerického městečka Mercy Falls u kanadských hranic žijí vlci. Jednoho dne stáhnou z houpačky u nedalekého domu malou Grace. Pokoušou ji, ale vlk se žlutýma očima ji odtáhne do bezpečí. Od té doby dívku vlci fascinují, zvlášť její zachránce. Když o několik let později vlci napadnou Graceina spolužáka, chlapi z městečka vezmou pušky a uspořádají na ně hon. Ještě ten večer najde Grace na verandě svého domu postřeleného chlapce se žlutýma očima. Je to její vlk. Sam žije dva životy. Zimy tráví ve vlčí kůži se svou smečkou, v létě je na pár měsíců člověkem, než ho mráz promění zpátky ve vlka. Každý rok je však doba, po kterou může být člověkem, kratší. Sam ví, že přijde rok, kdy už na sebe lidskou podobu nevezme. Jenže ani on ani Grace se s tím nechtějí smířit, ne teď, když se konečně setkali. Jenže zima se blíží a Sam musí bojovat, aby neztratil sám sebe a taky Grace. Protože tentokrát už to bude navždy.
Vyhrálo Mrazení a jsem si docela jistá, že do kategorie YA patří. Tedy nevyhrálo samo Mrazení, ale celá série o vlcích z Mercy Falls. A proč zrovna oni? Líbí se mi ten koncept, nový pohled na vlkodlaky, postavy byly velmi sympatické. Ke konci třetí knihy jsem si už oblíbila skutečně všechny. Nejvíc ale asi Sama. Ty jeho žluté oči. Hmmm.
Každopádně si myslím, že tahle série nezapadne někam do hlubin mé mysli, ale že jednou, až už si nebudu pamatovat každý detail příběhu, se do nich zase pustím. A o to přeci jde. Najít knihu, u které se nemůžete dočkat, až si jí budete moct přečíst znovu a nechat se překvapit, co nového v příběhu najdete. Alespoň já to tak mám.
Anotace: Nedorozumění mezi Patchem a Norou je zažehnáno. Společně překonali tajemství svázaná s Patchovou temnou minulostí, smířili dva dosud nesmiřitelné světy a čelili bolestným zkouškám víry a naděje, to vše pro lásku, která má sílu překonat hranice mezi nebem a zemí. Patch a Nora, vyzbrojeni pouze svou bezpodmínečnou důvěrou v toho druhého, se vrhají do zoufalého boje a pokoušejí se zastavit zločince, který má moc navždy zničit vše, o co se snažili, dokonce i jejich vzájemnou lásku.
Tenhle díl byl rozhodně zajímavý. Noru její únosci s vymazanou pamětí vyhodí někde na hřbitově a ona musí těžce bojovat se svým vlastním podvědomím, aby zjistila, co se jí stalo a našla svou cestu zpět k Patchovi. Jenomže víte co? Mě už Nora začíná pěkně štvát. Když ona je pořád tak bezmocná a vždycky, když se o něco pokusí, tak to akorát zkazí a někdo chytřejší a šikovnější jí musí vytáhnout z průšvihu. Kdyby se alespoň poučila a příště, když jí Patch řekne, aby zůstala zalezlá a v bezpečí, by ho vážně poslechla, ale ona? Ne. Samozřejmě. Malá holčička totiž určitě sama dokáže zachránit svět a všechny v něm a zastavit válku Nefilim a padlých andělů.
Každopádně doufám, že už se holka v příštím díle začne taky trochu chytat, vzhledem k tomu, jak tenhle skončil. Nějak jsem ale už postrádala to napětí a potřebu otáčet jednu stránku za druhou, abych se dozvěděla, jak to bude dál. Že by Becce docházel dech?
A ještě jedna věc mě štvala. To Patchovo neustálé "jsi moje". Jsi moje a tvůj boj je i můj, jsi moje a musíš mi bezpodmínečně věřit, jsi moje, jsi moje, jsi moje. To mi přijde trochu přehnaně majetnické, nezdá? Být Norou, tak mu za takovéhle řeči spíš jednu vrazím, ale ona ho v tom blbka jedna ještě podporuje. No to je jedno. Uvidíme na podzim, jak to celé dopadne, ale tenhle díl se mi zatím zdál nejslabší. Možná by se někteří lidé měli držet od psaní knižních sérií dál a zůstat u systému: jedna kniha = jeden příběh a konec.
Tady mě napadlo hned několik světů, které bych chtěla zažít a prožít. Od Alagaësie, přes Bradavice, Narnii, Středozem, Zeměplochu a mnoho dalších, až po krásnou mravnou starou Anglii z knih Jane Austen. Do finále se dostaly Bradavice a Narnie a jednu dobu to bylo velice těsné, ale Narnie přece jen vyhrála.
C.S. Lewis - Letopisy Narnie
Anotace: Sedmidílná fantasy série Letopisy Narnie. Je spousta dveří, ale pouze jedny vedou do jiného světa. Projděte s námi do země zázraků a kouzel - do Narnie! Sledujte příběh sourozenců Petra, Zuzany, Edmunda a Lucie v zemi obrů, trpaslíků, kentaurů a dalších tajemných bytostí, zakletých Bílou čarodějnicí. Dokážou s pomocí moudrého a zároveň strašlivého lva Aslana zlomit její temnou nadvládu?
Kdo by nechtěl žít ve světě faunů, satyrů, jednorožců, trpaslíků, obrů, kentaurů, vlkodlaků, mluvicích zvířat a hlavně, ve světě, do kterého se dá dostat dveřmi skříně a kde vládne pevnou tlapou moudrý Aslan.
A proč nezvítězily Bradavice? Pravda, kouzla a mýtické bytosti má taky, ale ve světě Harryho Pottera musí člověk své schopnosti skrývat, vše musí být pečlivě utajeno, aby mudlové na nic nepřišli. Narnie je ale od našeho světa úplně oddělená a na jejím území každý ví, co se děje a co všechno je možné, takže nikdo nemusí mít tajemství. No přiznejte se: kdo by tam nechtěl žít?
To záleží na to, co se myslí slovem rozbrečí. Že vyklouzne jedna osamocená slza, nebo že brečím tak, až nevidím na stránky knihy? Nejspíš to druhé. Takových knih moc není. Nebo mě třeba rozbrečely při prvním čtení, ale potom, když už vím co se stane, tak to ve mě emoce už nedokáže probudit. Existuje ale jedna, která mě rozbrečí pokaždé, když ji čtu a vždy na stejném místě.
Emily Brontëová - Na větrné hůrce
Anotace: Slavný romantický a dramatický román Emily Brontëové se odehrává v tajuplném prostředí samoty uprostřed mokřin, kam přichází nový nájemce, aby nečekaně prožil strašidelné noční dobrodružství a začal pátrat po osudech nevlídných a drsných obyvatel usedlosti. Objevuje příběh, na jehož počátku stojí nenaplněná láska, cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a celoživotní touhu po pomstě. Heathcliffova neukojitelná krutost po léta ničí životy lidí z usedlosti, pak ale láska, kterou nelze řídit rozumem, znovu zasáhne do osudů hlavních hrdinů.
Ano, Větrná hůrka to dokáže. Zajímá vás o jakou scénu se jedná? Přeci když umírá Katka. Heatchliff jí drží v náruči a konečně u něj člověk zahlédne alespoň nějakou emoci. A potom jak čeká před Drozdovem, aby se s ní mohl jít ještě jednou rozloučit. To je prostě nádhera. Katka byla jediný člověk, kterého byl schopen milovat a zrovna ona musí zemřít, navíc jako manželka Heatcliffova soka, který ho do domu ani nechce pustit. Naposledy, když jsem tuhle část četla, jsem byla ve vlaku. Rozbrečela jsem se skutečně tak, že jsem nedokázala přečíst jediné další písmenko. Paní, sedící naproti mě sice koukala divně, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Jediné co jsem cítila byla Heatcliffova bolest. A tohle ať si zkusí topnout nějaká z těch teď tak oblíbených knih rychlokvašek.
Oficiální text distributora: Otec dvoch dospievajúcich dcér to nikdy nemá ľahké. Musí bojovať nielen s odlišnými názormi a nepredvídateľnými náladami dcér, ale aj s ich prvými známosťami a láskami. Otec Paul Hennessy (John Ritter) to so svojimi dcérami Bridget (Kaley Cuoco) a Kerry (Amy Davidson) zvláda s patričným humorom aj vďaka milujúcej manželke Cate (Katey Sagalová) a chápajúceho trinásťročného syna Roryho (Martin Spanjers).
Ano, ano. Ten nejklasičtější z klasických amerických komediálních seriálů. Nezvladatelné děti a nechápaví rodiče. Tenhle není tak rozdílný. Tři děti, dvě dívky a nejmladší chlapec prožívají radosti i strasti svého mládí. Matka se po 16 letech opět vrací do práce a je tedy na otci, novináři pracujícímu z domova, aby je všechny zvládnul, každou situaci vyřešil a pokud možno své děti moc neztrapnil před jejich kamarády. Ale víte co? Zrovna tenhle seriál je opravdu vtipný. Ačkoliv podle hodnocení a komentářů na CSFD se to tak nezdá úplně každému. Ale tak proti gustu..já se kolikrát směju až brečím. John Ritter je naprostou hvězdou tohohle seriálu, svou roli hraje dokonale a dokáže zachránit i scénky, které by jinak svým scénářem až tak neohromily.
Mě osobně se to prostě líbí. **** dostal jen proto, že na konci první série John Ritter bohužel umírá. První tři díly druhé série, které ještě stačil natočit jsou stále ve stejném duchu, ale odsud dál až do posledního dílu třetí série, kterou marná snaha o záchranu 8 simple rules končí, to jde prostě z kopce. Ano, tvůrci se stále snaží být vtipní, ale prostě už to bez Johna není ono. Přivedou na jeho místo novou postavu - dědečka a když ani ten nepomůže, přidají ještě bratrance, který zrovna potřebuje nějaké bydlení. Kouzlo už se ale ztratilo, a tak se na zbytek dílů dívá člověk spíš ze setrvačnosti.
Tak těch je hodně. Některá víc, některá míň. Některá možná ani rozesmávat nemá, ale já si stejně něco vtipného najdu. Při téhle otázce se mi ale v mysli vynoří dva takové hlavní tituly, u kterých se prostě směju, až občas brečím a je mi jedno, jestli jsem zrovna doma nebo v plném vlaku. Může tu být ale jen jedna, takže pro kterou se rozhodnu?
Douglas Adams - Stopařův průvodce po galaxii
Anotace: První část "pětidílné stopařské trilogie", kterou autor původně koncipoval jako rozhlasovou hru pro stanici BBC. Tato bravurní parodie na sci-fi je dnes již klasické dílo. Komplikovaný a originální příběh začíná zničením Země, která musí udělat místo nové galaktické dálnici. Hlavní hrdina příběhu, docela obyčejný, ale sympatický pozemšťan jménem Arthur Dent, má to štěstí, že s pomocí svého přítele Forda Prefecta, údajně nezaměstnaného herce, z nehož se vyklube mimozemšťan, stopne kosmickou loď, a tak se mu podaří uniknout z místa katastrofy.
Kdo by neznal tuhle prvotřídní sérii. Člověk se směje prakticky od prvních slov a nepřestane, dokud se nedostane na konec. A pokud i potom máte chuť na další dávku humoru tohohle legendárního autora, stačí sáhnout po Holistické detektivní kanceláří Dirka Gentlyho nebo Dlouhém temném času svačiny duše nebo třeba po Lososu pochyb. Losos totiž obsahuje nedokončený třetí díl knih o Dirkovi a spoustu dalších textů, které nikde jinde nenajdete. Mimo jiné i povídku o Zafodu Bíblbroxovi. Jednou, až zase budu mít opravdu čas na čtení a nebudu muset krást chviličky mezi školou a zbytkem života, si hodlám přečíst celou sérii Stopařova průvodce, tentokrát i se šestým dílem, který jsem zatím jen uložila do knihovny, po stopařovi navázat Dirkem Gentlym a po obou dílech ještě přešíst Lososa. A pak už zbývá jen 25. května popadnout ručník a vydat se do ulic :) a propos: najde se ještě další blázen, který dodržuje ručníkový den?
Další těžká otázka. Alespoň pro mě. Neoblíbená kniha. Těch je samozřejmě hodně, nejsem z těch lidí, kteří cokoliv vezmou do rukou tak s radostí přečtou. Pečlivě si vybírám. Takže pokud se mi kniha podle názvu, obálky a anotace nezdá, ani se jí číst nesnažím. Samozřejmě existují výjimky, jako třeba povinná četba, ale i u té jsem nakonec mnoho knih dokázala ocenit a některé se mi dokonce i líbily. Takže jaká kniha by mohla být má neoblíbená?
Momentálně je spousta knih, které musím číst, které se mi tak moc nelíbí, ale vím, že se mi budou hodit u státnic a hodí se mi při psaní bakalářky, takže je dokáži ocenit alespoň z tohohle důvodu. Nějak si neuvědomuji, že by mi nekdo mermomocí cpal nějakou knihu, až bych k ní měla averzi aniž bych ji četla. Tak na kterou tedy padne tahle velice ošklivá úloha neoblíbené knihy?
Bohuslav Richter - Přicházím k tobě
Jedná se o knihu poezie, takže anotace žádná. Napíšu vám sem tedy něco o autorovi: Mgr. Bohuslav Richter se narodil 14. dubna 1947 v Praze. Absolvoval Střední lesnickou školu v Písku a Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Od roku 1963 žije trvale v Písku. V roce 1967 začal pracovat s dětmi a mládeží v Domě pionýrů, v roce 1990 se stal ředitelem Domu dětí a mládeže.
Bohuslav Richter je ženatý. Má dvě dcery, které uspořádaly z otcovy celoživotní tvorby básnický výbor: kniha Přicházím k Tobě vyšla v roce autorových šedesátin (2007) pod záštitou starosty města Písku.
A co mám proti téhle konkrétní knize poezie? Jako mnoho lidí, nemám ráda poezii obecně. Vyhýbám se jí, jako čert kříži. Proč tedy černý petr padl zrovna na tuhle? Hned vysvětlím.
Jsem hrdým absolventem Střední průmyslové školy v Písku. Maturovala jsem s velkou slávou se samými jedničkami v roce 2009. A právě na slavnostním předávání maturitních vysvědčení v krásném kostelu Nejsvětější Trojice jsem do ruky společně s vysvědčením a žlutou růží dostala tuhle ohavnost. Knihu, na kterou bych se za jiných okolností ani nepodívala. Předpokládám, že s volbou zrovna této knihy mělo hodně co dělat, že autor bydlí v Písku a kniha vyšla právě pod záštitou starosty, ale proboha co to má společného s námi a naší školou? To bych byla radši, kdyby nám věnovali výtisk Šrámka, který má s Pískem mnohem víc společného a jeho básně dokážu snést. Co jsem do Přícházím k tobě nakoukla, zdá se mi, že její kvalita se zhruba rovná vogonské poezii. Naše škola mohla vybrat z milionů titulů, mohla se rozhodnout nedávat nám vůbec nic, ale né, oni musí člověka natěšit zvěstmi o knize, kterou každému dají a potom ho zaplácnout až do země takovouhle..no radši už se nebudu vyjadřovat.
Tuhle knihu opravdu nemám ráda, nikdy ji mít ráda nebudu a za trest chudák nedostala ani místo v knihovně, leží v poličce spolu s ostatními věcmi ze střední školy a kdyby odsud jednou záhadně zmizela, vůbec bych se nezlobila.
A začínáme hned velice těžkou otázkou. Nesnáším, když po mě chce někdo říct, kterou knihu mám ze všech nejradši. To je, jako vybírat nejoblíbenější film nebo písničku. Záleží na náladě, na situaci, na spoustě dalších věcí. Je tu ale jedna kniha, která mě při téhle otázce okamžitě napadne.
Victoria Claytonová - Zatancuj si se mnou
Anotace: Viola je mladá, romantická dívka bez formálního vzdělání. Její ochránkyně, teta Mici, ji poslala do světa, aby se naučila sama o sebe postarat a vydělávat si.
Anotace vám toho neřekne mnoho. Jedná se vlastně o příběh Violy, která se rozhodla skočit rovnýma nohama do života. Má přítele, díky němu i práci a bydlí se svou kamarádkou. Její přítel ale rozhodně není ideální princ na bílém koni, její práce je naprosto bezvýznamná a ta kamarádka/spolubydlící není vůbec kamarádka, takže si Viola hledá nové bydlení.
Kniha začíná v okamžiku, kdy má Viola jet se svým druhým šéfem (ten, který není její přítel) obhlédnout sídlo na Anglickém venkově, Inskip park, a zhodnotit, jestli je vhodné pro dotaci na rekonstukci. A dál vám to nepovím. Viola toho hodně zažije a hlavně se toho hodně naučí o světě i o sobě. To už si ale musíte přečíst.
Tahle kniha mě zaujala už od prvních písmenek a od té doby se k ní pořád vracím a čtu ji znovu a znovu. A samozřejmě o ní říkám každému, koho potkám. Doufám, že jí tímhle způsobem najdu alespoň o jednoho čtenáře víc.
Rozhodla jsem se přidat k této výzvě. U nás ji pořádá Kacennnka. I když nejspíš nebudu dodržovat každodenní přidávání příspěvků. Přecijen, mám spoustu jiných povinností v životě. Ale pokusím se, to né že ne. Zalíbila se mi hlavně proto, že mě nejspíš donutí zamyslet se nad knihami, které čtu, proč je čtu a hlavně, co si z nich odnáším. A o co vlastně jde? Teoreticky, bych každý den měla přidat článek, který odpovídá zadání z následujícího seznamu:
Day 01: Oblíbená kniha Day 02: Neoblíbená kniha Day 03: Kniha, která tě rozesměje Day 04: Kniha, který tě rozbrečí Day 05: Kniha, ve které bys chtěl/a žít Day 06: Oblíbená YA kniha Day 07: Kniha, ze které umíš recitovat/ citovat Day 08: Kniha, která tě děsí Day 09: Kniha, ze které ti je špatně Day 10: Kniha, která změnila tvůj život Day 11: Kniha od tvého oblíbeného autora Day 12: Kniha, která nejvíce připomíná tvůj život Day 13: Kniha, jejíž hlavní postava je ti nejvíce podobná Day 14: Kniha, jejíž hlavní postavu by sis chtěl/a vzít Day 15: První kniha, kterou si přečetl/a jako dítě Day 16: Nejdelší kniha, jako jsi kdy četl/a Day 17: Nejkratší kniha, kterou jsi kdy četl/a Day 18: Kniha, kterou máš rád/a, ale jsi v rozpacích, když to musíš říct Day 19: Kniha, která tě změnila
Day 20: Knihu, kterou jsi nejvíc krát četl/a Day 21: Oblíbená obrázková kniha z dětství Day 22: Kniha, kterou se chystáš číst Day 23: Kniha, o které říkáš, že jsi ji četl/a, ale není to pravda Day 24: Kniha, ve které je tvá oblíbená scéna Day 25: Oblíbená kniha, kterou jsi četl/a ve škole Day 26: Oblíbená non-fikce Day 27: Oblíbená fikce Day 28: Kniha, kterou jsi naposledy četl/a Day 29: Kniha, kterou právě čteš Day 30: Nejlepší kniha, kterou jsi letos přečetl/a
Opět je tu neděle a zvhledem k tomu, že mám před sebou četbu Ticha od Beccy Fitzpatrickové, Bylo nebylo by mohlo být tím pravým, co mou četbu odstartuje. Takže, co tu dneska máme:
Becca Fitzpatrick - Ticho (poslední díl série o Patchovi a Noře)
Anotace: Nedorozumění mezi Patchem a Norou je zažehnáno. Společně překonali tajemství svázaná s Patchovou temnou minulostí, smířili dva dosud nesmiřitelné světy a čelili bolestným zkouškám víry a naděje, to vše pro lásku, která má sílu překonat hranice mezi nebem a zemí. Patch a Nora, vyzbrojeni pouze svou bezpodmínečnou důvěrou v toho druhého, se vrhají do zoufalého boje a pokoušejí se zastavit zločince, který má moc navždy zničit vše, o co se snažili, dokonce i jejich vzájemnou lásku.
První věty: Elegantní černé audi zastavilo na parkovišti před hřbitovem, ale žádný ze tří mužů uvnitř neměl v úmyslu jít vzpomínat na mrtvé. Odbila půlnoc a hřbitov byl oficiálně zavřený. Kolem se plazila podivná, řídká a strašidelná letní mlha jako spáry bloudících duchů.
..mít teď zrovna vhodné podmínky na čtení (jako třeba čas), okamžitě bych pokračovala, ale Ticho bude muset ještě pár hodin počkat.
Ale že jsou ty přebaly krásné, že? Taky proto mě tak naštvalo, když mi pes zlikvidoval přebal prvního dílu. Naštvalo a taky dovedlo k slzám. Já si přebaly na knihách většinou chráním, když knihu čtu, nebo půjčuju, obal umístím někam v knihovně a po dočtení ho opět vrátím na knihu. Jednoduchý postup. Až na to, že naše bláznivé štěně si z obalu Zavrženého udělalo hračku na kousání. V tu chvíli jsem myslela, že to ňoumidlo přerazím, ale samozřejmě k ničemu takovému nedošlo. Křikla jsem na ní a pak ho oplakala. Navíc je to o to horší, že se jedná o knihu ze série. Bude to vypadat pěkně pitomě, když jediný chudák bude nahý. Ale tak co se dá dělat.
Dneska má Kath's world of books narozeniny. Kdo by tušil, že má blog teprve jeden rok? Rozhodně jsem si myslela, že to bude déle, vzhledem k jeho kvalitě. Každopádně ke svým narozeninám Kath rozdává dárky, místo aby je přijímala. 3 šťastní výherci dostanou následující:
1. místo
Kniha dle vlastního výběru do 10 eur z Book Depository
+ překvapení v podobě podepsaných záložek, nálepek, apod. od zahraničních autorek
2. + 3. místo
Překvapení
O to už stojí za to soutěžit, že? Takže všichni tam máte čas "jen" do 12.3. :) A samozřejmě se připojuji ke gratulacím. Všechno nejlepší, Kath.
Popis z CSFD: Jsou mladé, ambiciózní a jsou to gymnastky. Jejich snem je dostat se na olympiádu. Cesta za vytouženým cílem je ale složitější než se může zdát. Kromě tvrdého tréninku se sportovkyně musí vypořádávat se soukromým životem a také intrikami sokyň.
Konečně jsem potkala něco opravdu nového. Většina seriálů je detektivní, vztahovka nebo sci-fi. Sportovní seriál. To je podle mých skromných znalostí poměrně rarita. A docela povedená. Jedná se o příběh 4 dívek, které trénují gymnastiku. Jejich cílem je dostat se a hlavně vyhrát na olympiádě 2012. Samozřejmě nejde vždy jen o sport. Opravdické gymnastiky je v seriálu průměrně asi 20 %. Zbytek je politika ohledně závodů, osobní životy a problémy a samozřejmě romantické vztahy.
4 hlavní postavy se jmenují Payson, Kaylie, Lauren a Emily. Payson je gymnastka tělem i duší. Gymnastikou žije, nemyslí na nic jiného a v životě snad nepoznala zábavu. Kaylie je velice roztomilá, každého okouzlí, není tak dobrá jako Payson a rozhodně není tak disciplinovaná. I přes zákaz randění má přítele a ráda si zajde na párty. Potom je tu Lauren. Ta je jedním slovem mrcha. Jde si za svým a není pro ní problém jít přes mrtvoly a ublížit kamarádkám, se kterými trénuje už 10 let. Cokoliv se jí nelíbí, řeší přes svého bohatého tatíčka, ale se svými intrikami se často obejde i bez něj. A nakonec Emily. Emily je nováček v tomhle gymnastickém klubu. Nemá bohaté rodiče, nemá skvělé zázemí a rozhodně netrénuje už od 6ti let v krásných tělocvičnách s nejlepšími trenéry. Emily má ale talent. A co víc potřebuje? Technika se přeci dá vypilovat postupně.
Tak to jsou ony. Dohromady dokáží vytvořit tolik drama, že se nezastavíte, dokud nedojdete na konec druhé a zatím poslední série. Vážně doufám, že ještě bude pokračovat. Zatím poslední díl vyšel 23.5.2011, takže naděje tu je. Otázka je, co se v posledním díle stane. Zatím jsem na začátku druhé série, takže s touhle informací nemohu sloužit. Každopádně z doposud viděných dílů bych řekla, že si děvčata zaslouží ****. Druhá série začala slibně, takže nejspíš nebudu muset své hodnocení měnit. Jen je mi líto, že u nás není tenhle seriál moc známý. Na CSFD má zatím 236 hodnocení. Pro srovnání takový The big bang theory má hodnocení 31 353. Inu, ne každý seriál může být geniální, vtipný a okamžitě se ujmout. A tenhle se rozhodně nebude líbit všem. Minimálně mužské publikum bych asi vypustila. I když.. Většinu doby jsou dívky v těsných oblečkách gymnastek, takže možná nakonec bude mít své kouzlo i pro muže.
Popis z CSFD: Komediální sitcom o absurdních situacích, které vznikají kolem ústřední dvojice (trojice) Richard - Christine. Z Christine se stává "stará/bývalá" Christine v okamžiku, kdy si její bývalý manžel Richard najde mladší a hezčí "novou" Christine. "Stará" Christine se s tím vzhledem ke své ztřeštěné povaze nevyrovnává lehce a nepomáhá jí v tom ani nový vztah. Ačkoli se snaží s každým dobře vycházet, život jí komplikují nejen nafoukané matky spolužáků jejich syna Ritchieho, které si z ní a její rodiny neustále utahují, ale především neujasněný vztah k bývalému manželovi.
Co ke Christine říct? Je to protivná, sobecká, nezodpovědná alkoholička, která si každou minutu seriálu podělává život víc a víc. Přesto jí budete mít rádi. No, spíš vám jí bude líto. Tenhle sitcom je další z řady klasických porozvodových vztahovek. Zoufalá matka, která na vše zůstala sama se snaží najít si ve svém pokročilém věku přítele. Musí zvládnout randit, pracovat a navíc se starat o domácnost a své dítě. Christine má poměrně malého syna, se kterým jí ale pomáhá její bratr. Ten bydlí v domku pro hosty a funguje jako chůva Ritchieho a jako psychoterapeut Christine. Christine má navíc neobvykle přátelský vztah se svým exmanželem Richardem, kterým děsí všechny případné nápadníky. Vše se zkomplikuje, když Richard najde novou lásku v mnohem mladší a milejší verzi Christine. I jméno mají stejné, z čehož vyplývá i název seriálu. Od toho okamžiku je totiž hlavní hvězda seriálu nazývána old Christine.
Každopádně. U tohohle seriálu se zasmějete, ale nebudou to nekontrolovatelné výbuchy smíchu. Rozhodně si nepopláčete, a jestli jste jako já, ani vás tak moc nebude zajímat co se se všemi těmi lidmi děje. Jako ano, podívám se, když potřebuju zahnat na nějakých 20 minut nudu, ale že bych seděla přilepená na obrazovce a napětím si kousala nehty, to tedy ani náhodou. Přesto, je to takový průměr ve svém žánru, takže ty *** si zaslouží.
Popis z CSFD: Snímek inspirovaný hurikánem Katrina a "Čarodějem ze země Oz" je příběhem lidí, kteří věnují své životy knihám a ty jim to oplácí. The Fantastic Flying Books of Mr. Morris Lessmore je dojemná a vtipná alegorie o léčivé síle příběhu. K vytvoření byla použita animace miniatur, počítačová animace a nebo 2D animace.
O tomhle 15 minutovém animovaném filmečku jsem se dnes dozvěděla od BoboKinga na Knihovnice.cz a vzhledem k tomu, že přiložil i odkaz na YouTube, okamžitě jsem ho musela vidět.
Příběh je velice jednoduchý a vypráví o světě, kde knihy mají vlastní hlavu, dokáží létat a pokud je nikdo nečte, mohou i umřít. Je o nádherném světě, ve kterém bych chtěla žít. Víc prozrazovat nebudu, ostatně, podívejte se sami.
Popis filmu z CSFD: Nikdy predtým ich nevidel. No napriek tomu Eric Draven (Brandon Lee) doslova vyletel z okna vlastného bytu a jeho priateľka, ktorú nadovšetko miloval, zomrela v nemocnici na následky incidentu, ku ktorému došlo.
Hovorí sa, že ak človek zomrie, vrana odnesie jeho dušu na druhý svet. No ak sa stane niečo veľmi, veľmi zlé a prinesie to so sebou veľa smútku, vrana môže túto dušu vrátiť na náš svet a dať tak veci do poriadku. A presne podľa tejto povery vstáva jednu upršanú noc Eric z hrobu. Keď rozchodí rok spánku, jeho prvým cieľom je miesto, kde prišiel o všetko, čo miloval. A práve tam sa rozhodne, že sa pomstí všetkým, ktorí môžu za smrť Shelly aj jeho samého. Nahodí si ten správny make-up a s comixovými schopnosťami sa vydáva do ulíc, aby nám vyrozprával jeden z najsmutnejších príbehov. Príbeh podpísaný krvou Brandona Leeho.
Tenhle film je jeden z mých nejoblíbenějších. Viděla jsem ho už tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Miluju atmosféru, která celý film provází. Miluju myšlenku lásky až za hrob a posmty ze záhrobí. Miluju Brandona Lee, který za tuhle úžasnou roli zaplatil životem, i když mohla jeho kariéru rozjet do netušených výšin.
Erica a Shelly den před Halloweenem zabila banda kriminálníků, potížistů, nebo jak je chcete nazývat, Eric zemřel hned, ale Shelly znásilnili a pobodali a umírala ještě nekolik hodin v nemocnici. A za takhle příšernou a nespravedlnou smrt se Eric rok po své smrti vrací pomstít. Pomstít svou lásku a jejich vraždu den před svatbou. Celý příběh se dozvídáme ze záblesků vzpomínek, hrnoucích se na Erica ze všech stran. Ten se okamžitě pustí do vybíjení všech, kteří se podíleli na smrti Shelly, doprovázen svým průvodcem ze záhrobí, vránou. Pěkně jeden po druhém umírají, dokud se vládce veškeré téhle kriminální havěti nepokusí tomu zabránit. Jak celý příběh dopadne se podívejte sami. Já filmu samozřejmě dávám plný počet hvězd. Dala bych i víc, kdyby to bylo možné, ale pravidla jsou pravidla.
Po několika prvních shlédnutích jsem si vyprosila i komix, podle kterého je film natočený, tedy Vránu od Jamese O'Barra
Ten je sice vážně krásný a skvěle zpracovaný, ale také se mi zdá o dost děsivější a mnohem hůře stravitelný. Sice většinou doporučuji přečíst si knihu a potom až vidět film, ale tady bych udělala výjimku. Už kvůli skvělému soundtracku, který si přece nemůžete nechat ujít. Jednu malou ukázku i se scénamy z filmu vám nabídnu přímo tady:
On totiž komixový Eric by vás mohl dost vyděsit. Jen se na něj podívejte. A mimochodem. Původní komix nebo grafický román, nebo jak je teď politicky korektní tato díla nazývat, je doporučován pro věkovou skupinu 16+. To člověka potěší. Víc se tu o komixu rozepisovat nebudu. Zatím jsem ho přetetla jen jednou a to na ex. Jediné, co mi po něm zůstalo je vzpomínka na Ericův obličej a vzdálený pocit strachu, hrůzy a fascinace.
Ps: S napsáním tohohle článku jsem dlouho otálela, protože mi dělá veliké potíže vyjádřit se objektivně o něčem, co znám slovo od slova a co miluju, jak jen se film milovat dá.
Anotace: Závěrečný díl romantické fantasy trilogie. V prvním dílu, který česky vyšel pod názvem Mrazení, oba hlavní hrdinové, Grace a Sam, našli jeden druhého, ve Váhání bojovali za to, aby mohli zůstat spolu. Ve Splynutí je situace ještě vyhrocenější, na vlky jsou pořádány štvanice a životy obou protagonistů se ocitají v ohrožení. Jak se smrt víc a víc blíží, je stále obtížnější neztratit lásku.
První myšlenka po dočtení: chci další díl. Okamžitě! Přece to nemůže jen tak skončit. Ale vezměme to popořádku.
Co se týče vyprávění, zůstali stejní čtyři vypravěči z minule, tedy Sam, Grace, Cole a Isabel. Tentokrát už mě Cole nerozčiloval. Upustil totiž od vzpomínání a začal přemýšlet nad mnohem důležitějšími věcmi. Jako třeba, jak vyléčit vlkodlaky. Jak celá tahle nemoc funguje a co se s ní dá dělat. Celkově už nebyl ten samý protiva co v minulém díle. Zato Sam byl celou první polovinu knihy náladový a působil tak beznadějně, až mi ho už ani líto být nemohlo. Potom se mu ale vrátila Grace a všechno bylo zase v pořádku. Kniha totiž plyne stejně jako reálný život. Pokud se nudíte, nebo na něco čekáte a víte, že budete čekat ještě dlouho, čas prakticky stojí. Když jste ale šťastní, nebo se na vás hrne spousta věcí najednou, čas utíká jako o závod. A stejným způsobem se mi četlo i Splynutí. Okamžiky, kdy Sam jen čekal na Grace se táhly jako med. Potom ale byli opět spolu a já pomalu nestíhala otáčet stránky. Dychtivě jsem četla další věty a slova a snažila se nevšímat si ubývajících stránek do konce.
Podle toho, jak kniha skončila, bych čekala, že bude nakonec přecijen další díl, ale v poznámce autorky se Maggie rozloučila s Mercy Falls, takže se asi s touhle spásnou myšlenkou mohu rozloučit. Alespoň Argo přijde o příležitost, vytisknout knihu v další šílené barvě. Protože vážně, co je tak špatného na tisku černého na bílé? Proč měnit zaběhnutý řád? Kromě barvy písma a podivně napůl otevřenému konci nemám knize co vytknout. Jedna věc mě ale nad míru potěšila. Konkrétně ten fakt, že knihkupectví u knihomola není jen smyšlené ideální místo, ale je inspirované skutečným obchodem Riverby Books. Jednou bych totiž vážně chtěla vidět to zlatavé světlo dopadající na regály plné knih a prošlapaný koberec vedoucí po schodech nahoru do místnosti s pohodlným gaučem. Nebo alespoň chci věřit, že taková knihkupectví skutečně někde existují.
Dneska jsem měla obrovské štěstí. Po cestě na vlakové nádraží jsem se stavila v Tescu, spíš abych se ohřála, než že bych něco potřebovala. Zamířila jsem samozřejmě na obhlídku oddělení knih a hle, na úplně nejvyšší polici jsem zahlédla cosi, z čeho jsem si málem sedla na, řekněme, zadeček.
Kompletní trilogie Milénium od Stiega Larssona. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby si člověk nevšiml cenovky. Jednotlivé díly stojí obvykle 349, 389 a 399 Kč. Tedy dohromady 1137. Kupujete-li celou sérii najednou, je cena samozřejmě nižší. V tomto případě dáte za celou sérii v jednoduché černé krabičce krásných 1089 Kč. Na internetovém knihkupectví Kosmas je cena ještě o něco lepší. Za celou sérii zde dáte 893 Kč. Ovšem protože se dodavatel nebo možná přímo skladník obchodnícho řetězce Tesco chová ke knihám jako prase, muselo jít mé milé Tesco s cenou ještě trochu níž. Trochu hodně. U některých kompletů totiž pásek, který měl přidržovat knihy v kartonu poškodil krabičku a tudíž se nedají prodat za plnou cenu. Co z těchto mých únavných keců vyplývá? Že jsem pořídila celé Milénium za krásných 544,50 Kč. A proč tu o tom píšu? No přeci protože mám hroznou radost :) Knihy samy poškozené nejsou, jen ta černá krabička a na tu se zase tolik nehledí.
Takže teď tu na mě koukají všechny tři. Sedí hned vedle notebooku, hází na mě smutné pohledy a vyčkávají, až na ně přijde řada. A já musím říct, že je nehodlám nechat čekat dlouhou.
Má pravidelná rubrika je zpět. Tentokrát vám napíšu první věty ze třetího dílu série o vlcích z Mercy Falls. Poslední dobou jsem měla šíleně práce, takže jsem se zasekla hned na začátku, ale dnes pojedu na otočku do Plzně, takže budu mít celý večer a zítra cestu vlakem na přečtení pokud možno celé knihy. Nemůžu se dočkat trochy klidu na čtení :)
Maggie Stiefvaterová - Splynutí
Anotace: Závěrečný díl romantické fantasy trilogie. V prvním dílu, který česky vyšel pod názvem Mrazení, oba hlavní hrdinové, Grace a Sam, našli jeden druhého, ve Váhání bojovali za to, aby mohli zůstat spolu. Ve Splynutí je situace ještě vyhrocenější, na vlky jsou pořádány štvanice a životy obou protagonistů se ocitají v ohrožení. Jak se smrt víc a víc blíží, je stále obtížnější neztratit lásku.
Oficiální popis distributora: Současný Sherlock žije ve světě, kde jsou všechny informace přístupné během několika sekund v telefonu s internetem. Neustále esemeskuje, má vlastní internetovou stránku a místo neodmyslitelné lulky používá nikotinové náplasti. Živí se jako detektivní poradce, na kterého se policie obrací vždy, když je s rozumem v koncích (což je téměř neustále). Jeho základním životním pocitem je nuda, ze které ho dokáže vysvobodit jen co možná nejspletitější záhada. Ideálního představitele titulního hrdiny tvůrci nalezli v dosud prakticky neznámém Benedictu Cumberbatchovi, který podává fantastický výkon. Za jeho ledově chladnýma očima přímo vidíme, jak mu šrotují mozkové závity. Tento novodobý dandy chodí dokonale oblečen a na všechny strany trousí sarkastické bonmoty. Jediným člověkem, který dokáže snést jeho olbřímí ego, je doktor John Watson, vojenský lékař, jenž se právě vrátil z bojů v Afghánistánu. Přátelství s charismatickým dobrodruhem Holmesem mu kromě jiného zajišťuje chybějící adrenalin.
Sherlocka Holmese jsem kdysi četla. Tedy přečetla jsem asi dva příběhy a zbytek si nechala na později, zatím ale nebyla šance se k němu vrátit. Znám ale (asi jako všichni) základní postavy a teze. Proto jsem byla zvědavá, jak BBC zvládla tohle dílo přetransformovat. A asi jako všichni jsem byla příjemně překvapená. Sherlock vypadá, že se pro tohle století narodil. Nenašla jsem jediný detail, který by nějak výrazně skřípal a vzhledem k tomu, že původní podobu příběhů neznám, nemohu si na žádné donebevolající změny stěžovat. Nic mi nepřipadalo úměle našroubované na původní příběh, nebo nějak očividně změněné.
Tenhle seriál není tak úplně seriál. Zatím jsou dvě série, každá má tři díly po devadesáti minutách. Jedná se tedy o sérii filmů, které ale na sebe příběhem velmi navazují. Začínáme tím, jak se vlastně Holmes a Watson seznámili, rovnýma nohama spadneme do případu sériových sebevražd a od té doby se nezastavíme. Zbývá mi ještě jeden díl, ale nepotkala jsem jediné hluché místo, okamžik, kdy by se příběh táhl nebo kdy bych se stihla nedej bože nudit. Holmesův život je jedna dlouhá série vzrušujících okamžiků a fascinujích vysvětlení jeho neuvěřitelně rychlých myšlenkových pochodů. Opravdu mě pobavil díl se psem Baskervilským, který jsem znala i z jiné filmové podoby. Nebudu tady prozrazovat, jak scénáristé převedli tenhle příběh do moderní doby, ale musím říct, že to udělali skutečně skvěle. Přišlo mi totiž, že se zároveň dívám na starého dobrého Sherlocka a zároveň na nějaký supermoderní film, kde po viktoriánské anglii není ani stopy. Sherlock dostává plný počet, a budu rozhodně čekat na další díly.
Oficiální popis distributora: Úsmevný príbeh o dvoch „nedospelých“ dospelých, ktorých donúti zmeniť svoj život objavenie sa ich tínedžerskej dcéry. Lux Cassidyová už nemôže zniesť život v pestúnskej rodine a keďže sa blížia jej šestnáste narodeniny, chce požiadať súd o uznanie jej plnoletosti. Na to však potrebuje podpisy biologických rodičov, ktorých nikdy nepoznala. A tak sa vydá hľadať majiteľa baru Natea Bazilea a matku, slávnu rozhlasovú moderátorku Cate Cassidyovú...
Další seriál, ze kterého jsem na rozpacích. (Bude tady tuna spoilerů, vážně, pokud na to chcete někdy koukat, nečtěte můj názor) Začátek dobrý, holka najde své rodiče, aby podepsali její osamostatnění z pěstounské péče. Soud jí ale dá do opatrovnictví jim, a tak se lidé, kteří se od střední školy neviděli musí starat. Dohromady a přitom každý zvlášť. Cate má navíc snoubence Ryana, který opětovné sblížení Cate a Baze těžce nese. Na začátku první série je tempo moc pěkné, pořád se něco děje. Všichni se s novou situací vyrovnávají. Rodičové zjišťují, že jejich dcera má podle nich nevhodného přítele. Klasická zápletka.
Potom ale přijdou komplikace. Se vztahem mezi Ryanam a Cate, Cate a Bazem, všemi a Lux, Lux a jejím přítelem. Baze dělá jednu botu za druhou, Cate na tom není o moc líp a nakonec je všechno na přemoudřelé puberťačce, která vždy pronese tu správnou větu a všem napoví, co mají dělat. Už to se mi moc nelíbí. Potom ale přijde druhá série. Lux je pro změnu normální puberťačka, dělá taky spoustu chyb a navíc lže a krade a do pekla se hrabe. Cate si Ryana nakonec vezme, což ale způsobí další tunu problémů. Tady už mě ale vážně štve Cate, která je neskutečně protivná a neustále odmítá převzít zodpovědnost za své chyby. Když se ukáže, že Ryan taky udělal jednou za život chybu, a že není dokonalý, hodí všechno na něj a je se svými problémy hotová. Celý seriál se s každým dílem podle mého zhoršoval. Scénáristi už nevěděli co za klišé do seriálu ještě nacpat, a tak nechají Lux chodit s učitelem z její školy. Nakonec jí ještě dají do vínku téměř znásilnění a fyzické týrání v jedné pěstounské rodině, to asi abychom nezapomněli, že neměla normální dětství. V posledním dílu už jenom čekám, co se všemi postavami udělají a samozřejmě se dočkám jednoho velkého přeslazeného zklamání. V posledních pěti minutách totiž poskočíme 2 roky do budoucnosti a vidíme, že Ryan nakonec ze své jediné chyby vytěžil šťastnou rodinku, Cate skončila s Bazem a Lux s jedním spolužákem, který nejdřív chodil s ní, potom s její nejlepší kamarádkou, aby po dvouletém skoku zase skončil s Lux. Divné? Nevysvětlitelné? Taky vám ve všech těhle scénářích pár kroků chybí? Tak to nejste sami.
Ze začátku seriálu jsem chtěla dát 4 hvězdičky a čekala ten jeden okamžik, který by je přehoupl na plný počet. To se ale nestalo, od poloviny první série se jednalo o jednu velkou jízdu z kopečka dolů a když přimhouřím oči, jsem schopná mu dát horší ***.
To je fenomén, který je poslední dobou čím dál tím rozšířenější a já osobně to prostě miluju. O co jde? To, že herce z jednoho seriálu potkáte v jiném jako úplně jiné postavy, je běžná věc a nikoho nepřekvapí. Občas potěší i ona, pokud si třeba celý pilotní díl lámete hlavu tím, odkud toho člověka sakra znáte. Ten okamžik, kdy vám to dojde k nezaplacení. Ale poslední dobou si všímám ještě něčeho jiného.
Seriál si zapůjčí herce včetně jejich původních postav z jiného seriálu a nějak naváže na jejich příběh. Obvykle je to jen taková jednohubka, která má nejspíš zvýšit sledovanost, ale i na těch pár minut to prostě potěší.
Všimla jsem si ho už v Přátelích, kdy v jednom dílu do kavárny Central Perk přijdou Jamie (Helen Hunt) a Fran (Leila Kenzle) ze seriálu Jsem do tebe blázen (Mad about you). Kdo tenhle seriál nezná, bude mu ten konkrétní moment v přátelích připadat jako obyčejný vtip, kdo zná, bude se smát ještě za týden.
Z novějších seriálu se podobná situace stala třeba v Cougar town, kde se v posledním dílu 2. série objevuje jako host Ted Buckland ze seriálu Scrubs. Dokonce se zmíní o své přítelkyni Gooch, která mu utekla z doktorem jménem Hooch (oba byli součástí Scrubse).
Navíc se v Cougar town na okamžik objevil Abed ze seriálu Community. V Community zase několikrát zmiňovali Cougar town a dokonce se v ní objevili Laurie a Travis prostě tyhle dva seriály se prolýnají hned několikrát. Všechny takové okamžiky z prvních dvou sérií obou seriálů najdete tady v tom videu:
A nejnověji jsem v pátém dílu druhé série seriálu Life unexpected, který by se tu měl objevit zítra, potkala Haley a Miu, postavy ze seriálu One tree hill. Mia je zpěvačka, kterou Haley v tomhle seriálu objevila a v Life unexpected se objevuje jako jeho hvězda hudebního festivalu. Upoutávku na tenhle okamžik si můžete prohlédnout přímo tady:
No není to skvělé? Je to skvělé! Takovéhle okamžiky prostě miluju. (Skoro stejně jako třeba muzikálové díly seriálů.) V angličtině tomu říkají crossover. Většina lidí, která není stejný šílenec jako já a nezná každý seriál, by si toho nejspíš nevšimla, ale já si všímám a vždycky mám hroznou radost. Znáte vy nějaké Crossovery, které jsem tady nezmínila? Třeba jsem jen zapomněla, nebo si nevšimla, nebo se týká seriálu, který neznám. Pokud znáte, podělte se v komentářích. Uděláte mi radost :)
