Další těžká otázka, už proto, že se obvykle klasicky děsivým knihám vyhýbám. Horory a thrillery prostě nejsou pro mě. Nedívám se na ně ani jako na filmy a ta představa, že budu několik hodin sedět nad knihou a dobrovolně si do mozku ládovat děsivé obrazy, kvůli kterým potom nebudu moct spát, mi prostě přijde nesmyslná. Sebemrskačství skutečně neholduji. Je tu ale jedna, která mě děsí z úplně jiného důvodu:
Dave Pelzer - Dítě zvané "To"
Anotace: Kniha Dítě zvané To je šokující historií jednoho z nejkřiklavějších případů týrání dětí v dějinách Kalifornie.
David Pelzer v ní s ohromující otevřeností vypráví neradostný příběh vlastního dětství. Nervově labilní matka-alkoholička jej surově týrala, bila a trýznila hladem. Chybělo málo a malý Dave by jejím nelidským, sadistickým hrám podlehl. Chtěl-li však přese všechno přežít, musel se naučit hrát podle matčiných pravidel. Pro tuto krutou ženu se vlastní syn stal bezprávným otrokem, přestal být dítětem, stal se pouhou věcí. V matčiných očích byl jen To.
Takovéhle příběhy mě skutečně děsí. U těch hororových si mohu prostě říct, že to by se nikdy nestalo, je to přece jen pokřivená fantazie autora, jenomže to na tyhle nefunguje. Tohle je totiž autobiografie. Neexistuje žádné záchrané lano, které by vás z té hrůzy vytáhlo do krásného světa, ve kterém se podobné zrůdnosti prostě nemohou stát.
Někde ve světě totiž skutečně existuje žena, která je schopná dva své syny bezmezně milovat a toho třetího týrat. A není to jen tak ledajaké týrání. Ona je ve své zvrácenosti neskutečně vynalézavá. A obávám se, že rozhodně není sama. Kolik dětí je vystaveno podobnému zacházení? Davova matka mu nedávala najíst, nutila ho spát na kavalci ve vymrzlém sklepě, používala ho jako otroka a pokud svou práci neodvedl dokonale nebo v časovém limitu, přišel krutý trest. Pokud chcete o hrůzách, které prováděla svému synovy od jeho 4 let, vědět více, přečtěte si tuto knihu, nebo postačí i některá recenze. Jsou lidé, kteří by na celou knihu neměli žaludek. Existují ještě další dva díly. Druhý (Ztracený chlapec) vypráví o Davově životě od 12 let, kdy byl předán do péče státu a o jeho zkušenostech s pěstounskou péčí. Třetí díl (Člověk jménem Dave) je o tom, jak se člověk s takto poznamenaným dětstvím vyrovnává se svou minulostí prakticky celý svůj dospělý život. Je vůbec možné něco takového překonat?
David Pelzer v ní s ohromující otevřeností vypráví neradostný příběh vlastního dětství. Nervově labilní matka-alkoholička jej surově týrala, bila a trýznila hladem. Chybělo málo a malý Dave by jejím nelidským, sadistickým hrám podlehl. Chtěl-li však přese všechno přežít, musel se naučit hrát podle matčiných pravidel. Pro tuto krutou ženu se vlastní syn stal bezprávným otrokem, přestal být dítětem, stal se pouhou věcí. V matčiných očích byl jen To.
Takovéhle příběhy mě skutečně děsí. U těch hororových si mohu prostě říct, že to by se nikdy nestalo, je to přece jen pokřivená fantazie autora, jenomže to na tyhle nefunguje. Tohle je totiž autobiografie. Neexistuje žádné záchrané lano, které by vás z té hrůzy vytáhlo do krásného světa, ve kterém se podobné zrůdnosti prostě nemohou stát.
Někde ve světě totiž skutečně existuje žena, která je schopná dva své syny bezmezně milovat a toho třetího týrat. A není to jen tak ledajaké týrání. Ona je ve své zvrácenosti neskutečně vynalézavá. A obávám se, že rozhodně není sama. Kolik dětí je vystaveno podobnému zacházení? Davova matka mu nedávala najíst, nutila ho spát na kavalci ve vymrzlém sklepě, používala ho jako otroka a pokud svou práci neodvedl dokonale nebo v časovém limitu, přišel krutý trest. Pokud chcete o hrůzách, které prováděla svému synovy od jeho 4 let, vědět více, přečtěte si tuto knihu, nebo postačí i některá recenze. Jsou lidé, kteří by na celou knihu neměli žaludek. Existují ještě další dva díly. Druhý (Ztracený chlapec) vypráví o Davově životě od 12 let, kdy byl předán do péče státu a o jeho zkušenostech s pěstounskou péčí. Třetí díl (Člověk jménem Dave) je o tom, jak se člověk s takto poznamenaným dětstvím vyrovnává se svou minulostí prakticky celý svůj dospělý život. Je vůbec možné něco takového překonat?
0 komentářů:
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)