Non-fikce. Té jsem moc nepřečetla a když už nějakou, tak to byla většinou chytrá knížka, kterou jsem musela číst kvůli škole. Musela jsem tedy pečlivě pátrat ve své knihovně, ale přecijen jsem našla non-fikci, která je zároveň jednou z mých nejoblíbenějších knih.
Craig Thompson - Pod dekou
Anotace: Autor ve svém komiksovém románu civilně, ale přitom nápaditě a zábavně líčí příběh svého dětství, mládí a první velké lásky. Zároveň se tu řeší problém lidí, kteří byli vychováni na mírně řečeno nábožensky horlivém (a nemírně řečeno fanatickém) americkém venkově a kteří se pak zpod téhle deky i zpod jiných dek obtížně derou ven. Je to vražedně přímočarý příběh, při kterém si vzpomenete na vlastní věk nevinnosti a lásky tolik, až vás to píchne do srdce jako rampouch z pravé wisconsinské zimy.
Jak říká anotace, jedná se o autobiografický komix, čímž myslím splňuje požadavek na non-fikci. A je opravdu skvělý, to musím zdůraznit. Komixy moc nečtu, protože najít nějaký, který by odpovídal vašemu vkusu je dost těžké. U knihy stačí, když se vám líbí příběh, v komixu ale musí vašim představám odpovídat i kresba a to je opravdu málo pravděpodobné. Doma mám přesně čtyři komixy, nebo grafické romány, jak se jim také přezdívá. Vránu, o které jsem psala už u stejnojmeného filmu, potom La Perdidu, ta se mi ale nelíbila a nedočetla jsem ji, Život mi pije krev, ten čeká na přečtení a nakonec Pod dekou. Můj první grafický román vůbec a zatím se mu žádný nevyrovnal. Ten příběh je tak upřímný a tak naprosto odhaluje autorův život v době dospívání, že pokud se rozhodnete ho přečíst, už nikdy nebudete chtít žádný jiný :)
0 komentářů:
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)