Jarní dumání: Knihovna vs. knihkupectví

Je tu zase pondělí a s ním nové téma do Jarního dumání, které pro nás organizuje Syki z Knižního doupěte. Tentokrát se budeme bavit na téma knihovna versus knihkupectví.

Jak je nejspíš patrno z mé knihovničky, poslední dobou preferuji jednoznačně knihkupectví. Do knihovny chodím jen kvůli školním věcem a u nás v městské knihovně jsme nebyla už po hříchu dlouho. Není to tím, že bych neměla knihovny ráda - naopak, jejich prostředí a atmosféru miluju. Je to spíš proto, že jsem teď často na koleji. Domů jezdím většinou v pátek večer, takže nemám moc příležitost si knihy půjčit nebo vrátit. Navíc můj čtecí režim je kvůli škole dost nepravidelný - někdy mi přečíst knihu trvá den nebo dva, někdy klidně měsíc (viz. třítýdení čtení Quarteku), takže mi víc vyhovuje mít vlastní knihy, které můžu číst jak dlouho mi to vyhovuje. 

Další faktor je, že prostě každou knížku, která se mi líbí chci mít doma, abych se k ní mohla kdykoliv vrátit. Takže si většinou spíš kupuju knihy, než abych si je půjčovala. Navíc, co je lepší dekorace, než pořádně plná knihovna? Za knížky jsem ochotná dát opravdu velké sumy. Většinou valná část peněz, které dostanu darem k Vánocům nebo narozeninám, padne na nové kousky do knihovničky. Takové útraty nikdy nelituju. Tím, že knih víc kupuju než stíhám přečíst ale vzniká zajímavý úkaz - mám v knihovně obrovské množství dosud nepřečtených knih, takže předpokládám, že můj návrat do veřejných knihoven bude značně odložen i po tom, co dostuduju a usadím se zase v jednom městě.

Největší suma, kterou jsem utratila najednou v knihkupectví byla přes dva tisíce (ale musím říct, že část byly dary, ne jen knihy pro mě) a kdybych měla víc, byla by to klidně částka desetinásobná. Zase ale umím být praktická, a návštěvu knihkupectví si odepřít, když vím, že budu potřebovat peníze na něco jiného, takže se mi ještě nestalo, že bych kvůli knihám musela na konci měsíce hladovět :) Takže jsou měsíce (je jich tedy málo), kdy si prostě nekoupím jedinou knížečku a pak jsou měsíce, kdy pořádně ani nevím, kde jsem na to všechno kdy vzala. 

Dřív jsem si kupovala knihy, které jsem už přečetla v knihovně a vážně se mi líbily a věděla jsem najisto, že si je budu chtít přečíst znovu, poslední dobou už to ale nedělám a prostě si kupuju co si myslím, že by se mi mohlo líbit. Za ty roky čtení už jsem docela vytrénovaná v tom, jak poznat, která kniha za ty peníze bude stát. Vybírám si tedy podle názvu, potom obálky (pokud neznám autora), anotace, někdy i ohlasů z blogů a diskuzí, ale na ty tak moc nedám, protože můj názor se docela často liší od toho obecného. Většinou i nahlédnu do knihy na prvních pár stránek, zkusím se začíst, abych se ujistila, že mi bude vyhovovat styl psaní, protože k čemu je mi knížka, která sice má krásnou obálku a zajímavý příběh, ale nedá se číst? 

 V knihovně jsem se většinou nejprve došla podívat ke stojanu s novinkami, potom jsem obešla pár svých oblíbenců, často jsem si připravila seznam co bych si chtěla půjčit nebo jen procházela uličkami a prohlížela si názvy (v kontextu s barvou obálky kolem). Kolikrát jsem takhle objevila opravdu skvělé knížky (třeba takovou Austenovou jsem objevila díky krásné obálce Emmy, která přečuhovala z police, protože ji tam někdo nesprávně zastrčil). Taky se zastavím u polic se zrovna vrácenými knihami a inspiraci jsem si brala i z police s rezervovanými knihami, protože přece když někomu stála za čekání, musí stát za to :)

Poslední dobou ale vážně bohužel na knihovnu nemám čas. Jednou se tam ale určitě vrátím, chci být totiž knihovnice :)