Jarní dumání: Milostné trojúhelníky

Kupujte si vstupenky! Blíží se nám poslední jízda dámy a pánové, kupujte si vstupenky! Už nám to jede, už se to roztáčí. Nejlepší atrakce u nás na pouti. Kupujte si vstupenky! Poslední volná místa, nenechte si ujít! - Ne nezbláznila jsem se, ale do konce dumání nám zbývají poslední tři témata a to si nemůžete nechat ujít. (A taky bych zašla někam na pouť, ale ta je teď zrovna mimo sezonu, nevadí.) Každopádně. Dnes máme opět pondělí a tedy další článek do Jarního dumání, které pro nás všechny zorganizovala Syki. A dnešní téma je: Milostné trojúhelníky.

Občas jsem ohledně takovýhle věcí natvrdlá. Beru knížku tak, jak je, a nepřijde mi nic zvláštního na šablonce, podle které je napsaná. Tohohle fenoménu jsem si ale všimla dokonce i já. V knihách spadajícíh do YA literatury se poslední dobou snad žádný autor nespokojí s obyčejnou dvojicí milenců stíhaných osudem. Ne, on musí přidat a dát minimálně trojúhelník. Proč to? Co je to popadlo? Že by to bylo atraktivnější? Ono vůbec klasická šablonka vztahu je: velká láska - velký problém - usmíření - konec a co by autoři pořád měli výmýšlet za velký problém, že. Nejjednodušší je tam prostě dát dalšího nápadníka. Což je také zajímavá věc - obvykle je to dívka, se dvěma zoufale zamilovanými chlapci, nějak si neuvědomuju jedinou knihu, kde by byl hrdina muž a musel odrážet útoky dvou dívek či žen. A to se kolikrát autor nezastaví jen u dvou, ale staví před hrdinku celé hordy potenciálních nápadníků -  a co si má ona chudinka potom počít? 

Mě osobně trojúhelníky z principu nevadí. YA literaturu často střídám s jinými žánry, takže se mi to nepřejí a občas je dokonce milé se ze zasmušilého světa dospělých vrátit k těm náctiletým hrdinkám, které mají největší problém s výběrem vhodného chlapce, protože o ně stojí tolik zájemců. Co mi ale vadí je kolikrát ta nereálnost. Dívka se přistěhuje do města a aniž by ji kdokoliv znal, hned o ní první den školy stojí půlka kluků. To jako vážně? Takové věci se přece nestávají. Možná nějaká krásná a naprosto dokonalá slečna by s tím problém mít mohla, autoři ale své hrdinky píšou jako naprosto normální lidi - průměrně přitežlivé a s pár charakterovými chybami. Takových lidí už ze skutečného života znám a na nějaký přebytek potencionálních partnerů si nestěžuje ani jedna. A to navíc v knihách většinou není jen takové to "Ta holka se mi líbí, mohla by být fajn, pozvu ji na rande." Ne, oni jsou do ní okamžitě bezhlavě zamilovaní a bez ní nejpíš umřou. Copak na tom nikomu nepřijde nic zvláštního? Nezdá se to autorům trochu moc? 

Očividně nezdá, protože se to v podobných knihách opakuje znovu a znovu. Z principu mi to tedy nevadí - občas si člověk rád počte o těžkých volbách hrdinů a v duchu si fandí tomu svému oblíbenému. Také to umožňuje dlouhé diskuze mezi čtenáři, kdy si každý obhajuje toho svého a argumentuje proč by si hrdinka měla vybrat zrovna jeho. To je dobrá věc, to se mi líbí. Ale musí to mít své meze. A to meze reálnosti takové atraktivity jednoho průměrného individua. Samozřejmě, pokud si autor napíše hrdinku jako sebevědomou sexbombu, už ani neceknu, ony jsou to ale vážně většinou nesmělé, občas téměř neviditelné dívky - které najednou všichni milujou. A to je na mě trochu moc. Oni si možná autoři říkají, že tohle by si přece každá dívka přála - aby o ni stál každý v nejbližším okolí, a tak to svým čtenářkám dopřávají ať to stojí, co to stojí.

Jinak ideální romantickou linii příběhu asi nemám. Jen potřebuju, aby ve mě na správných místech vyvolávala ty správné pocity. Jak toho docílit? Na to návod nemám. Sama nevím, proč se mi některý příběh líbí víc než jiný. Proč mi některá ústřední dvojice (či trojice) prostě sedne. Ale když takovou knihu najdu, je to vždycky zážitek, i když tam samozřejmě mimo tuhle linku příběhu musí být ještě navíc (viz níže: ).