Jarní dumání: Knižní série

Je tu zase pondělí a s ním nové téma do Jarního dumání, které pro nás organizuje Syki z Knižního doupěte. Tentokrát se budeme bavit o knižních sériích.

Knižní série. Jako koncept je to dobrá věc. Člověk si v jedné knize zvykne na postavy, seznámí se s nimi a díky sérii se s nimi nemusí hned loučit. Což, pokud si postavy skutečně zamilujete a líbí se vám příběh, je rozhodně výhodou. Nemusí to ale tak být vždy. Rozhodně byste našli knihy, u kterých byste uvítali, kdyby byly součástí celé série ale samozřejmě platí i opak. Jsou knihy, u kterých byste nejspíš nelitovali, kdyby skončily jako samostatná vydání. Pro mě právě takovou sérií je třeba Kal Leandros, kterého všichni milují, ale mě prostě nezaujal. Teď mám doma první díl, jsem si jistá, že další už číst nebudu ale zase mě mrzí, že mám nedokončenou sérii. Určitě jsou ale také série, kde bych nějaké ty rozšiřující knihy ocenila. Třeba u takového Harryho Pottera bych brala knížky z doby studií Jamese a Lily, nebo klidně i knížku nebo dvě zaměřené na osudy Albuse Brumbála. A co takový Lupin? Koho ještě by zajímal příběh jeho života, nakažení vlkodlakem, seznamování se s jeho novým stavem, snaha žít i přes to všechno normálně..?

Právě Harry Potter je ale také série, kde je naprosto jasně vidět dokonalá promyšlenost. Autorka v hrubých obrysech věděla, jak se bude celý příběh vyvíjet, věděla která zásadní věc se stane ve kterém díle a mohla tedy vesele psát a skončit právě včas. Ono totiž poznat, kdy je vhodné příběh ukončit je umění. Samozřejmě občas se může stát, že autor sice ví, jak se bude příběh vyvíjet, ale stejně tak nějak přetáhne. Přesně to se stalo s nedávno dokončenou sérií Odkazu dračích jezdců. Původně mělo jít o trilogii, ale při psaní posledního dílu Paolini zjistil, že to do jedné knihy prostě všechno nevměstná, a tak, aby čtenáře nepřipravil o nic důležitého, se rozhodl rozšířit sérii ještě o jeden díl. To je ještě naprosto pochopitelné a čtenářům to nijak zásadně nevadí (pokud tedy netrvá vydání posledního dílu stejně dlouho jako u toho zatroleného Paoliniho).  Navíc když už vymyslel takový pěkný svět, chce se do něj také jednou vrátit. Možná volně naváže na původní tetralogii, možná začne s úplně novou příběhovou linií, kterou jen zasadí do Alagaësie. Uvidíme, každopádně i na to se těším.
Potom jsou zase série, které jsou ukončené příliš brzy. Momentálně mě napadá Milénium, které mělo mít snad deset dílů, ale bohužel Stieg Larsson zemřel ještě než stihl dopsat čtvrtý a dokonce mu o pár měsíců uteklo i vydání prvního dílu. Máme tedy trilogii a pokud se srovná spor o práva, mohli bychom se dočkat i čtvrtého dílu se začátkem a koncem od Stiega a prostředkem dopsaným jiným autorem. A kdo ví? Možná se jednou někdo ujme synopsí všech zbylých dílů. Stieg totiž pěčlivě sepsal obsahy všech svých zamýšlených knih ještě než se vůbec do psaní pustil. 

Jsou ale i autoři, kteří Napíšou jednu knihu, ta má úspěch, rozhodou se na ní tedy navázat. Hele, zase úspěch. A tak si řeknou: "Co kdybych psal (psala), dokud budou lidé tuhle sérii kupovat?" A tak natahují a protahují, jejich zápletky jsou čím dál unavenější, čtenáře to pomalu přestává bavit, ale ze zvyku nebo zvědavosti si prostě kupují pořád další díly. Jak takovéhle série skončí? Většinou asi dost špatně. Třeba taková Anita od Laurell K. Hamiltonové. První díly jsou naprosto super. Anitu, jako postavu mám ráda, je mi sympatická a takového Jean Clauda naprosto zbožňuju. Jenže. Čeho je moc, toho je příliš. Hlavní zápletka každého jednotlivého dílu je vždy zajímavá, o tom žádná. Ale ta červená nit, která prochází všemi díly, tedy vztah Anity, Jean Clauda a Richarda, to už mě začíná lehce rozčilovat. Protože ona chce oba, nejdřív tedy má oba, pak si konečně vybere, ale stejně jí to táhne i k tomu druhému. Pak si tedy dá pauzu od obou. Pak předpokládám zase vybere jednoho šťastlivce, pak se zase rozejdou a tak pořád dokola. Koho by to bavilo? Jako chápu, že každá série potřebuje nějakou tu červenou nit, jinak by si nemusela vůbec říkat série. U Harryho je to zničení Voldemorta, u Dračích jezdců zase Galbatorixe, problém nastává, když je touhle linií právě milostný vztah. Z toho totiž autorka nemůže čarovat nijak zvlášť dlouho. Na druhou stranu to nemůže zase úplně utnout, protože hlavní postavy už si čtenáři stihli oblíbit a těžko by se s nimi loučili. Pokud tedy autorka vsadí na něco podobného, měla by tomu taky uzpůsobit množství dílů. Třeba takové Stmívání - od seznámení ke svatbě a dítěti. Konec. Ideální. Protože to někam vede. Ale natahování do nekonečna? To nemůže nikdy fungovat.

 Pro mě je ideální taková trilogie. To je tak akorát. Pokud je příběh dostatečně košatý a kniha je napsaná dobře, snesu ještě tak tu pentalogii. Ale tím bych nejraději končila. Víc už je prostě moc. Samozřejmě jsou i výjimky, neříkam, že ne. Přesto bych ale do kurzů tvůrčího psaní zařadila povinně lekci: "Jak poznat, že je čas ukončit sérii?" Potom bychom možná nemuseli trpět tolika sériemi, které si člověk kupuje vlastně ze zvyku.