Jarní dumání: Filmová a seriálová zpracování

30. 4. 2012


Je tu zase pondělí a s ním nové téma do Jarního dumání, které pro nás organizuje Syki z Knižního doupěte. Tentokrát se budeme bavit o zpracování našich knižních miláčků filmaři, ať už ve formě filmu nebo seriálu.

Jak začít? Tohle téma je pro mě už dlouho trnem v patě. Vlastně už od prvního filmu o Harrym Potterovi. Já jsem totiž jeden z těch lidí, kteří většinou filmová zpracování nesnáší. Většinou se to má totiž tak: přečtu si knihu a strašně se mi líbí. Super. Potom se ukáže, že se nelíbí jenom mě, ale také spoustě dalších lidí, až má kniha takový ohlas, že si jí všimnou někde v Hollywoodu a potom přijde kámen úrazu. Z racionálního hlediska samozřejmě chápu, že není možné knihu prostě dostat naplátno tak jak je, včetně všech detailů, nic nevynechat ani neměnit. Také je mi jasné, že se filmařům prostě nemůže povést vybrat postavy přesně tak, jak jsem si je já při čtení představovala, protože do hlavy mi nikdo nevidí a i kdyby viděli, těžko se budou řídit zrovna mou představou. Ale stejně mi vadí (naprosto iracionálně), co vždycky z mých oblíbených knih udělají za paskvil. 
To se totiž člověk dozví (teď naposledy to bylo s Hunger games), že se podle nějaké knihy bude točit film. Nejprve je reakce v podstatě nadšená, potom si ale začnu říkat, že bych se na něj asi neměla dívat, protože mi zase nasadí do hlavy obrazy svých postav a já už ty své nikdy nedostanu zpátky. Při dalším čtení se mi v hlavě promítají scény z filmu místo toho, co se odehrává na stránkách a prostě celý požitek z knihy je v háji. Pak si zase říkám, že se na to přecijen podívám, co kdyby se jim to podařilo vystihnout a po dlouhém vnitřním boji jestli mám nebo nemám většinou zvítězí zvědavost. U Hunger games jsem ráda, že zvítězila, protože až na pár postav (prezident Snow a Haymitch) se trefili a příběh ani moc nezměnili, takže to byl skutečně prvotřídní zážitek přesně jako z knihy.
Většinou si ale pak nadávám, protože knížka je zkažená, film úplně špatně a zpět se to vzít nedá. Přesně to se stalo třeba s Harrym, kde u každého filmu nadávám, že takhle to nebylo, tohle změnili a tohle je úplně špatně. Dneska už ani nevím, jestli se trefili do postav, nebo jestli už je mám prostě tak zažité, že mi to ani nepřijde. Stejně jsem nadávala u Stmívání, kterého jsem viděla navíc jen první dva díly a dál jsem se dívat odmítla (tam totálně podělali i postavy - ani do jedné se netrefili). A takový Eragon? To nestojí ani bez knížky za nic. Film je to příšerný, knížce se to nepodobá, no prostě prohra na všech frontách. 
Naštěstí nemám žádné zkušenosti se seriály podle knih, nebo tedy, seriály znám, ale nečetla jsem knihu (Upíří deníky, Malé lhářky) nebo si pro jistotu ani neuvědomuju, že je dané dílko podle knihy. A to je můj další problém s těmito zpracováními. Většinou je upozornění, že je film založený na knize tak malé (nebo v lepším případě až na konci), že to člověk ani neví a nemůže tedy zabránit tomu, aby mu zkazili knihu, kterou navíc ještě ani nečetl. To se mi stalo třeba se Zelenou mílí, u které jsem strašně dlouho netušila, že je podle knihy. Teď už si jí nikdy nepřečtu, protože to prostě nemá smysl (i když film je to skvělý, to uznávám z pohledu neznalce originálu).
Další věc, která mě neskutečně štve jsou posměváčci, kteří jenom viděli film a už soudí knihy a říkají, jak jsou stupidní (viz. neustálé vtipny na Stmívání), přitom zrovna tady to skutečně není pravda, knihy se mi líbí moc, jenom ty filmy to podělaly. Ještě horší jsou lidé, kteří se podívají na film a prohlašují, že už nemusí číst knihu, protože ví o čem to je. Takovým lidem by měl někdo vysvětlit, že kniha a film jsou dvě velice odlišné věci.
Takže za sebe musím říct, že já takováto zpracování nemám moc ráda. Víc bych uvítala, kdyby filmaři přišli s vlastními příběhy, než se přiživovat na úspěchu cizích. Kdyby mi totiž nepředhazovali filmy podle mých oblíbenců, nebylo by pokušení se na ně dívat a já bych třeba pořád viděla Harryho stejně, jako v deseti letech, kdy jsem ho prvně četla.

5 komentářů:

Cecilka řekl(a)...

Ty nemáš ráda "posměváčky", přitom oni mají stejné předsudky jako ty, pouze z opačné strany. Ty nechceš vidět film, když jsi četla knížku, oni nechtějí číst knížku, když viděli film. (Nehledě na to, že ty si nechceš přečíst Zelenou míli, když si ji viděla.)

A u Stmívání se mi nelíbí ani jedno zpracování.

Ohana řekl(a)...

Ale oni to většinou mají tak, že nechtějí číst knížku, protože předpokládají, že bude stejně stupidní jako film. Já nechci vidět film, protože si nechci zkazit zážitek ze skvělé knížky. Možná to zní podobně, ale mě osobně to přijde jako dost velký rozdíl :)

Syki řekl(a)...

Obdivuji tvou vytrvalost. Já bych to už dávno nevydržela a na nějaké to zpracování se podívala.

Ohana řekl(a)...

Syki: Já obdivuji, že nemáš potřebu nad filmy nadávat a prostě akceptuješ, že knížku v původní podobě do filmu nacpat nejde :)

C.ind.ere.lla řekl(a)...

Já mám naopak filmová zpracování celkem ráda. Samozřejmě hodně záleží na tom, kdo film natočí, jaké vybere obsazení, jak přepíše scénář... Samozřejmě jsou filmy, které mě zklamou, ale jsou i takové, které mám skutečně ráda a s chutí se k nim vracím. A nevadí mi, že filmaři nepoužijí všechno, co je v knize. Protože upřímně, kdyby měli jít řádek po řádku, nevznikne film, ale nudná epopej, na kterou se nedá koukat. A ano, mám zkušenosti i s takovými filmy nebo spíš seriály. Navíc zjišťuju, že moje fantazie obvykle není narušená tím, že vidím film. Jsem schopná se od filmu distancovat a knihu si naplno vychutnat, i když jsem viděla filmové zpracování. Moje fantazie je obvykle silnější :D

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.