Tour de Library #3

19. 4. 2012


Opět je tu Tour de Library. Tentokrát se podíváme na sekci 3, která se obvykle skrývá za obrázkem mušle. Tahle bude krátká, protože se jedná o jediný sloupeček knih, ale příště si to vynahradíme, protože budu popisovat celou řadu pod sekcemi 1, 2 i 3, takže se rozhodně máte na co těšit.


A vezmeme to tradičně shora dolů:
Žízeň po životě - moc hezký životopis Vincenta van Gogha. Ten jsem si skutečně užila. Krátká vtipná historka: Mamka mi jednou z nákupu přinesla knížku, celá natěšená, jak mi udělá radost. Já se podívala na obálku, mlčky vzala mamku za ruku, dovedla jí ke knihovně a jenom ukázala na můj výtisk. Škoda. Druhá Žízeň putovala k sestře.
Na hřbětě Itálie - měla to být kniha popisující život v jedné z malebných vesniček v tuším Italských Alpách, ale vyklubala se z toho snůška nadávek a stížností na situaci v Itálii - politickou, ekonomickou. Mě to tedy nebavilo. Těšila jsem se na kočky válející se v poledním žáru a dostala jsem sjíždění mladých lidí za prací z hor dolů doměsta, protože se ve svém rodišti neuživí. To bylo veliké zklamání
Abeceda bláznů - velice impulzivní koupě v Levných knihách, která bohužel zklamala. Podle názvu jsem rozhodně nečekala knihu o válce.
Zápisky o skandálu - opět levné knihy, zatím jsem se k ní ale nedostala
Všechny duše - moc hezká knížka. Tedy pamatuju si z ní jen ty chvíle po sexu, kdy spolu rozmlouvali hlavní hrdina se svou milenkou (o ní si pamatuju jen že nosila vysoké podpadky snad?) A potom zamyšlení o tom, jak odpadkový koš vypovídá o svém majiteli. Tedy alespoň jeho obsah. Mimochodem to byla kniha, kterou jsem četla po prvním nastěhování na kolej, kdy jsem napjatě očekávala, s kým budu bydlet. Každopádně se mi moc líbila, protože jsem si koupila:
Černá záda času - od stejného autora, ale zatím se na ní nedostalo.
Příšerně nahlas a k nevíře blízko - skvělá, úžasná a naprosto divná kniha. Zaujala mě v obchodě hned, jak jsem jí prolistovala. Příběh mě absolutně chytl a myslím, že se jednou objeví v Knihách, ke kterým se vracím.
Naprosto osvětleno - od stejného autora jako předchozí, ale tahle se mi nelíbila. Nedokázala jsem překousnout způsob, jakým je napsaná - hrubky, chyby, vulgarismy. Působí, jako by ji psal naprostý idiot. Což je sice úmělecký záměr, ale já se nedostala přes první kapitolu.
Sbírka Haruki Murakamiho: Kafka na pobřeží, Norské dřevo, O čem mluvím, když mluvím o běhání, Na jih od hranic, na západ od slunce, Sputnik, má láska. Kromě Kafky jsem četla všechny a nebýt tak tlustá, už bych slupla i tu Kafku, ale když ona se mi nechtěla vejít do přední kapsy brašny na notebook. Všechny jsou ale naprosto dokonalé, tedy až na tu o běhání. Ta mě moc nebavila.
Kroniky Prydainu - pokud si dobře pamatuji, každá z nich je dělená ještě na dvě části a já jsem přečetla pouze první část první knihy. Nějak mě to nebavilo. Koupila jsem si je kdysi na Kosmasu, když jsem myslím hledala, co bych ještě přidala do objednávky, abych dosáhla na poštovné zdarma a narazila na tyhle dvě knížečky. Bohužel ale klamaly tělem, když me zaujaly obálkami. (Tehdy jsem ještě neměla nekonečný seznam knih ke koupi).

Tak to je z tohohle sloupce vše. Co se týče dekorací, tenhle sloupec obvykle kryje obrázek mušle a nad ním z poličky visí žlutý míček proti stresu, který mi ale vůbec nepomáhá, tak se na mě alespoň hezky šklebí. Jinak když je tahle část taková krátká a ochuzená, mohla bych vám říct něco k věcem přímo na stěně, které bych jinak nepopisovala, protože to nejsou přímo dekorace knihovny. (Teď už o knihách nebude ani slovo, takže pokud vás zajímají jen ty, můžete s klidem přestat číst.)
Takže: za sekcemi 1, 2 a 3 se skrývá dnes už naprosto neviditelné prostěradlo, nabarvené červeně, na kterém je zelený motiv chodidla. Zdál se mi ten prostor takový prázdný a když mě přešlo věšení plakátů mých oblíbených herců a zpěváků, vyrobily jsme se sestrou tohle. Bohužel už ho asi nikdo neuvidí (minimálně dokud se neodstěhuju od rodičů a nepřesunu všechny knížky na novou lokaci)
Potom nahoře nad poličkou je drsná Hello Kitty, která mi absolutně učarovala a musela jsem ji mít. Prakticky vedle ní je zarámovaná fotografie plzeňské lavičky, kterou jsem dostala od sestry (pořizovatelka rámu) a jejího přítele (autor fotografie) kdysi k svátku. Pod lavičkou je skvělý obrázek s žirafou, další (trochu starší) dárek od sestry. Ještě pod žirafou je na kartonu nakreslený obličej. Opět dílo sestřina přítele, dostala jsem ho spolu s lavičkou, měl chránit to sklo a já se rozhodla si i tohle umělecké dílo vylepit na zeď. Potom opět shora máme podivnou v paspartu a navíc rámu zasazenou kresbu klavíru. Naprosto netuším, kde jsme ji vzali, možná ji dostala sestra od nějaké kamarádky (myslím, že to tvořili na kroužku kreslení v Lidušce). Každopádně bylo tam volné místo, takže tam přišel klavír a už jsem se ho nezbavila. Síla zvyku.
Pod klavírem je potom temperový obrázek vlnobití. Autorkou je tentokrát sestra. Mamce se to kdysi tak líbilo, že to dala zarámovat a já si to pověsila :). Jinak z vln visí cedulka se zákazem kouření, která už ale také mizí za knihami. Tuhle cedulku jsem prosím pěkně ukradla na vlakovém nádraží Písek - město. Za což se upřímně omlouvám, tehdy jsem netušila, že se podobné věci dají také jednoduše koupit. :D Nahoře mezi obrázky je ještě (velice nepovedený) vlastnoručně vyrobený Ankh, neboli Egyptský kříž života. Ten je nalepený přímo na stěnu a silně pochybuju, že ho kdy někdo sundá dolů (také je to ukazatel toho, jak dlouho už pokoj není vymalován, ale to je zase jiná diskuze).
Potom úplně dole, teď už téměř schovaná za knihami, je nalepená kovová pohlednice, na které je klasický plakát I want YOU for US army. A protože je kovová, je na ní magnetka s Tutanchamonovou posmrtnou maskou, dárek od kamarádky, která jela do Egypta a velice mě litovala, protože to je místo, kam se chci podívat už asi tak od 12 let a zatím jsem neměla příležitost. Takže mi alespoň přivezla suvenýr. A pod Tutanchamonem je přichycený ještě papyrus, který ale pochází z výstavy Tutanchamonovy hrobky v Brně. A nakonec úplně vpravo je plakát s Werichem z Levných knih.
A proč že mám tolik věcí různě po stěně? Za prvé vážně nemám ráda prázdné stěny, zdá se mi, že čím víc věcí, tím útulnější je pokoj (víte jaké utrpění zažívám na koleji, kde nemůžu nic zatloukat ani lepit na stěny?). A hlavně je to zoufalá snaha skrýt tu příšernou růžovou stěnu. Ona totiž měla být oranžová. Původně. Ale bohužel to chytlo do téhle příšerné barvy, takže jí alespoň skrývám, jak můžu. To ještě tahle stěna je ta, která je nejvíc vidět. Měli byste vidět zbytek pokoje :D. Tak, teď už jsem toho ale vážně nakecala dost, takže končím a příště se můžete těšit na sekci 4.

2 komentářů:

Martin řekl(a)...

Od Murakamiho jsem četl Afterdark a Sputnik, má láska. Hodlám si od něj pořídit další knížky.

Viděl jsem film natočený podle Norského dřeva, což byla docela depresivní podívaná.

Ohana řekl(a)...

Afterdark mám zatím na seznamu..A Norské dřevo že by bylo depresivní? Mě to nepřišlo...možná si to zase filmaři přebrali po svém :)

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.