Jarní dumání: Dystopický rozmach

Je tu zase pondělí a s ním nové téma do Jarního dumání, které pro nás organizuje Syki z Knižního doupěte. Tentokrát je tématem veliký rozmach dystopií.

Toto téma je pro mě poněkud obtížné, protože jsem zatím četla jen jedinou dystopii (nebo alespoň si neuvědomuju, že bych četla i nějaké jiné) - Hunger games. Já totiž nečtu knihy v angličtině (musím uznat že je to čistě z lenosti) a u nás se zatím moderní dystopie moc nevyskytují. Přesto jsem si ale jejich rozmachu všimla, a to díky naší knižní  blogové sféře.

A co si o tomto novém fenoménu myslím? Přijde mi to tak trochu zvláštní. Uznávám, Hunger games byla skvělá série a člověka to prostě chytlo. Nejsem si docela jistá, jestli za to může jenom příběh, nebo i čtivost, která u spousty autorů prostě chybí. Ale teď jsem se zamyslela z druhé strany a říkám si, jak je to vůbec možné? 

Chápu předchozí rozmachy - kouzelníci, inu, kdo by nechtěl umět čarovat a usnadnit si tak život? Upíři? Věčná krása a mládí? Jasná věc. Vlkodlaci? Síla a rychlost, nikdo je nepřemůže. To jsou věci, po kterých každý touží. Pohodlí, krása, moc. Nic podobného ale v dystopii moc nenajdete. Tam je to hrůza, bolest, smrt. Kdo by o to stál? Na první pohled bych řekla, že nikdo. Do knih se přeci člověk ponoří, když chce uniknout z reality. Proč bychom měli chtít utíkat do světa, který je ještě horší než náš a je plný utrpení? Proč by zrovna tohle mělo přilákat miliony čtenářů? Potom jsem se ale zamyslela a došlo mi, že u dystopií ani tak nejde o prostředí a situaci. Jde o ty hlavní hrdiny. A co mají všichni společného? Většinou jsou to obyčejní lidé, lidé z davu, ale pokud je to nutné, dokáží prokázat neskutečnou odvahu bojovat proti celému systému. Dokáží si stát za svým, i kdyby jim to mělo způsobit ještě větší utrpení, než jaké zažívali doposud. A právě tohle určitě také chce každý člověk. Chce vědět, že by ho nezlomili, že by dokázal bojovat za to, v co věří. A právě v tom podle mě spočívá úspěšnost dystopií.

Všechny přechozí obrovské úspěchy knih měly vždy něco mimo náš svět. Ono se zdá snadné být statečný, když se může člověk opřít o kouzla nebo o nadlidskou sílu a rychlost. V dystopiích ale lidé bývají naprosto obyčejní (nemluvím tedy zrovna o Shatter me) a přesto jsou neobyčejně stateční.
Nebo možná jde jen o tu naději. Naději, že i když jde všechno do kytek, ještě se to dá zachránit a otočit k lepšímu, protože přesně takovou naději budou lidi velice brzy potřebovat i v reálu. A možná ji potřebují už teď.

Jinak uznávám, že skutečně vycházím jen ze šablonky Hunger games a netuším moc co se děje v jiných dystopiích, takže dost možná kecám kraviny, ale vzhledem k mé dosavadní dystopické skutečnosti si myslím, že by v tomhle mohla být špetička pravdy.