Knihy, ke kterým se vracím #3

Dnes se už pohneme dál. Ke své čtenářské minulosti se určitě ještě vrátím. Je tolik knih, které jsem objevila jako poměrně mladá (dalo by se říct malá) a ráda si je přečtu ještě dneska. Ale protože dlouhá řada knih pro děti by určitě nikoho nebavila, vybrala jsem tentokrát knihu, na kterou jsem prostě měla náladu. Znovu jsem si jí přečetla a znovu jsem se zamilovala. O co jde?

Kate Mosse - Labyrint

Rok vydání: 2006

Anotace: Osm set let dělí od sebe hrdinky románu Labyrint, Alaïs a Alici, a přece se jejich osudy netušeně prolnuly. Obě jsou těsně spjaté s jeskyní Labyrintu, který symbolizuje pradávné hledání skutečného Grálu…
S Alaïs čtenář prožívá křižáckou výpravu ve 13. století, kterou vede křesťanský papež proti křesťanům v dnešní jižní Francii, tehdejší Okcitánii, jež byla domovem svobodných knížectví; a to za vydatné pomoci severofrancouzských baronů, jimž se pod rouškou víry nabízí příležitost se dosud nezávislých území zmocnit.
Alice vstupuje do hry v 21. století – zdánlivě náhodou činí osudový objev; v očích novodobých dědičných nepřátel katarů, jak byli hanlivě nazýváni okcitánští „kacíři“, jí hrozí podobný osud jako Alaïs.
Kate Mosse, autorka Labyrintu, se od dnes módních autorů historicko-dobrodružných žánrů odlišila tím, že prostudovala stohy odborné literatury, takže sama válka proti katarům je pro čtenáře nejen napínavým dobrodružstvím, ale i studnou informací.

Recenze: Takhle kniha je podle mého názoru jednou z nejlepších, jakou jsem kdy četla. Je relativně málo známá, alespoň tedy v mém okolí o ní nikdo nebásní, dokonce chudák skončila i v Levných knihách, což si ale rozhodně vůbec nezaslouží. Mimochodem také si připadáte poněkud zmatení, protože si nejste jistí kdo vlastně kataři byli nebo že na severu Francie vůbec kdy existovala nějaká Okcitánie? Podobné pochybnosti jsem měla nejdřív taky. Buď jsem nedávala na hodinách dějepisu pozor nebo to není náplní běžné výuky základní školy (na střední jsem měla děják jen jeden rok). Každopádně vše se dozvíte v knize, jejíž psaní autorka podpořila spoustou výzkumu, takže skutečne se dozvíte i něco z dějin Evropy.
Příběh začíná na vykopávkách v roce 2005. Alice náhodou objeví tajemnou jeskyni se symbolem labyrintu vyrytým na zdi za oltářem a síla okolností ji donutí začít pátrat po své minulosti, která je s tímto místem složitě spojena. Úseky z Aliciny současnosti se prolýnají s příběhem Alaïs. Spolu s ní poznáváme pravdu o labyrintu, třech knihách i o tzv. kacířích z Okcitánie. Celý příběh odkrývají obě zároveň, každá vždy posune příběh o kus dál a čtenář si postupně vytváří obraz o celém tajemství, skrývajícím se za jejich životy i jejich spojením. 

Vyprávění se ale netýka pouze jich. Často sledujeme osudy i jiných lidí, kteří do příběhu výrazně zasahují. Každá kapitola je takový kousek skládanky, a věřte, že poslední dílky dostanete až v posledních větách knihy. Jedná se o napínavý a tajuplný příběh, ze kterého nechci už moc vyzrazovat, protože každá maličkost vás může připravit o překvapení. Autorka své karty odkrývá skutečně postupně a jsem si jistá, že na některé skutečnosti bez její pomoci prostě nepřijdete, ani kdybyste si mozkové závity zavařili. 

Ačkoliv obvykle nemám ráda příběhy spojené s náboženstvím (tedy hlavně křesťanstvím), tady mi to nevadí. Nejedná se o žádnou agendu, žádné provolávání boha se nekoná. Křesťanství zde funguje pouze pro přiblížení náboženství katarů, které mi jen tak mimochodem připadá docela rozumné. I kdyby tu autorka nějaké náboženství vyloženě propagovala, stejně bych si asi knihu přečetla. Vykopávky, jižní Francie, tajemný symbol, spousta náznaků, spojujících se dohromady s každou další větou a navíc hieroglyfy na obálce? Pro mě naprosto dokonalá kombinace. I při tomto, už asi třetím, čtení jsem v knize zase objevila něco nového, zase jsem si odnesla jiné pocity. A takové knihy já miluju.

Jinak na tento první díl volně (skutečně velmi volně) navazují ještě další dva - Hrobka a Zimní přízraky:

Proč právě tahle: Už si vůbec nevzpomínám, jak jsem se ke knize dostala. Pamatuju si jenom, že jsem jí četla někdy na střední škole a spolužáci se divili, že sebou tahám takovou cihlu. Každopádně ať to bylo jak bylo, jsem strašně ráda, že jsem jí zařadila do své knihovničky a s ní i ostatní díly. Ke druhému dílu mám také hezkou příhodu. Vyšla myslím chvíli před Vánoci a protože nikdo v mém městě očividně netuší, že Kate Mosse je geniální spisovatelka, nebyl problém si jí okamžitě půjčit. Když přijela sestra na Vánoce domů, zdála se poněkud podrážděná, že čtu zrovna tuhle knihu. Pod stromečkem jsem zjistila, že mi jí koupila, protože mě slyšela o ní básnit. Takže jsem hned pod stromečkem prohodila záložky z té knihovní do své vlastní Hrobky a pokračovala nerušeně ve čtení :)

Jinak jak už jsem řekla o kousek výš. Kombinace archeologie, hieroglyfů, tajemství a napínavého, skvěle napsaného příběhu. Od toho by mě člověk neudržel ani párem volů. :) Dokonce jsem si jí natolik oblíbila, že jsem si jí po dlouhém váhání koupila podruhé v těch Levných knihách. Tam jí totiž měli v mnohem menším paperbackovém vydání, které je přecijen poněkud praktičtější.

"Pas a pas, se va luènh."